"Hey, hey Woody Guthrie, I wrote you a song / 'Bout a funny ol' world that's a-comin' along. / Seems sick an' it's hungry, it's tired an' it's torn, / It looks like it's a-dyin' an' it's hardly been born." (Bob Dylan - "Song To Woody")

Zpověď génia géniovi. Bob Dylan skládající poctu Woody Guthriemu. Verše z doby, kdy velkou částí Ameriky zmítalo opojené nadšení z toho, že se do jejího čela postavil muž symbolizující její touhy a její naděje. Alespoň do té doby, než následující zimu poslal v Dallasu Lee Harvey Oswald vše do kytek. Několika výstřely. A tak Americe zůstal jenom Dylan. A stal se novým symbolem doby. Novým symbolem těch samých snů a těch samých nadějí. Pravým opakem Oswaldova atentátu na Johna F. Kennedyho, rubem (či raději lícem) znepokojivého upomínání se skupin kráčejících ve stopách Ku Klux Klanu, milosrdným odrazem v pokřiveném zrcadle doby, která nechala nedobrovolným způsobem odejít ze světa Martina Luthera Kinga. Na třípísmenné odkazy této doby - JFK, KKK, MLK - byla jediná odpověď: RAZ. Robert Allen Zimmerman. Alias Bob Dylan.

Neutvářela ho doba. On utvářel ji. Aniž by se o to snažil. A pokud ne přímo on, pak všichni ti, kteří na něj přímo navázali. Stal se samozvaným hlasem generace - tím, kterým on sám nikdy být nechtěl. Jeho slova přitom inspirovala a mluvila z duše obyčejných lidí. Těch, kteří si dokázali uvědomit svou bezvýznamnost v kolotoči neuchopitelného vesmíru. A Dylan byl stejný. Nebyl bezchybný. Netočil jen geniální alba. Ba naopak, takových je v rámci jeho rozsáhlé diskografie jen třetina. I on byl jen obyčejný člověk. Když ho celá ta sláva pořádně štvala, natočil neposlouchatelně špatné album. Prý aby se na něj zapomnělo. Jen taková osobnost je schopná zásadním způsobem transformovat klasickou americkou folkovou píseň a pak vylézt na pódium s elektrickou kytarou a rokenrolovou kapelou za zády. Proč? Protože "The Times They Are A-Changin'".

A když už ho postupně během sedmdesátých a osmdesátých let většina lidí odsoudila do hudebního důchodu, přivítal nové století třemi alby, která jsou schopná obstát i v konkurenci těch, jimiž měnil dobu, když mu bylo ještě dvacet. Čtyřicet let jako by odvál vítr. Ten, který zná odpovědi na všechny otázky. A tahle výběrovka je vším, čím Bob Dylan nebyl: nadaným hitmejkrem, který bortí hitparády chytlavými písničkami pro každého. Třetím z bratrů Nedvědů, jenž psal písničky, co se zpívají sborově u večerního táboráku. Tajemnou milenkou "na jednu noc", se kterou se již roky důvěrně znáte a vídáte se každé čtvrteční odpoledne, protože vaše životní láska hraje ve čtvrtky s kamarádkami bridž.

Pokud se chcete opravdu něco dozvědět o tom, kdo byl Bob Dylan, tomuhle výběru se vyhněte. Pokud vám stačí, že uslyšíte TY písničky, které jste si určitě i vy zpívali za vůně opékajících se špekáčků v mládí, jen s českými texty, pak je tohle album naopak přesně pro vás. Berte Dylana jako člověka, který se chtěl všem rozdat, všichni ho právem zbožňovali a všem bral z úst slova, jež sami nedokázali zformulovat. Snad se ale najdou tací, kteří ví, že Dylan byl něčím víc. Že zcela pochopit génia jeho formátu - pokud to je vůbec možné - není tak jednoduché, jak nabízí tahle jednocédéčková učebnice (v tomto případě v limitované verzi, s bonusovým singlem na druhé placce navíc). Ta totiž nejenže ani neotevírá dveře k jeho celoživotnímu dílu, ale naopak je definitivně uzavírá.

U příležitosti pětačtyřicetiletého působení Boba Dylana na hudební scéně připravil musicserver kratší seriál článků o diskografii tohoto umělce. První díl si můžete přečíst ZDE.