S posledním říjnovým dnem, ve středu 31. října, křtila pražská Khoiba svou druhou dlouhohrající desku "Mellow Drama". Kde jinde, než v Roxy. Očekávání byla plná spousta lidí a spousta jich taky dorazila, takže barmani zase mohli jednou na český kapele vydělat. Minimálně za tohle patří Khoibě plus.
© Eva Balaštíková/musicserver.cz V Roxy takhle plno nebylo snad ani na
Sunshine a ti měli promo před koncertem hodně pořešené, na všech frontách. Mohlo jít o zvědavost, vždyť
Khoiba se probouzí ze "zimního" spánku, na druhé straně se už několik týdnů před vydáním nového alba "Mellow Drama" objevovaly signály, že by tu mohlo jít o něco jiného. O velkou věc, kapelu s pevnou pozicí a růžky vystrčenými do Evropy. Druhá deska chápaná jako stvrzovací razítko na dokladech pro export, definitivní potvrzení faktu, že s "Nice Traps" to nebylo náhoda, že ten odchod z
Roe-Deer, ať už to tenkrát bylo jakkoli, byla cesta správným směrem. Možná proto bylo v Roxy na křtu "Mellow Drama" vedro, málo místa a vydýchaný vzduch. A možná taky ne. Na šatnu se čekalo nebývale dlouho, papírové utěrky zmizely během několika minut, a když se odcházelo, připomínal parket kelímkovou lázeň. Strkání a zakopávání o odložené batohy.
Khoiba zkrátka křtila novou nahrávku a hodně lidí u toho chtělo být.
To, že se ve finále žádného politého kompaktu letícího vzduchem nedočkala, přešla většina lidí mávnutím ruky. Beru, křtíme koncertem. Stejně tak nikoho nerozčilovalo, že Ema zezačátku neděkovala po každé dohrané skladbě, což mi připomnělo královehradecké vystoupení
The Killers, po němž se dost lidí ozývalo, že Brandonovi hoši působili nespolečensky a nevychovaně. Namyšleně. Bla bla bla. Ema se teda nakonec rozděkovala, vlastně trochu i rozpovídala, ale na hodnocení jejích rétorických okamžiků nemáme - já & vy - ani čas, ani náladu. Nejlíp to má stejně vyřešený
Bruno Ferrari, kterýmu na pódiu takřka zakázali mluvit úplně. Takže jsem to vlastně zhodnotil.
© Eva Balaštíková/musicserver.cz Na webu a plakátech jsem nic o předkapele nečetl, koncert samotný byl anoncován na půl osmou, takže jsem vyrážel na jistotu. Abych v Dlouhé ulici na devátou určitě byl. Zachytil jsem tak kousek supportu
Quite Quiet, což je hodně příjemný pop, kterého je ve světě spousta a u nás ne. Kdyby mi to někdo přinesl v mp3, neodmítnu a poslechnu si, jak to zní v pokoji. Přišla nezbytná lehká úprava pódia, instalace elektronických bicích, oblíbeného to vybavení Petera Hooka v jakémkoli roce, na jakémkoli koncertě a rozhodnopádně jen v "Blue Monday", synth pro Emu, větší klávesy k Filipovi, nepostradatelné nakousnuté jablko a mohlo se začít.
Světla si ten večer dala záležet a ve spojení s nepolevujícím přísunem umělé mlhy vytvářela na pódiu dost atmosférické obrazy, jimž dominovala jen a jedině Ema, které z kouře vystupovaly často jen obrysy, jako nějaká neuchopitelná múza okouzlující člověka zvukem svých rozechvělých hlasivek. Jako v lese, se světlem v dálce a podivnými stíny před sebou. Zpívajícími stíny. Show ruku v ruce s hudbou. Show ruku v ruce s počasím o několik schodů výš. Mrazivé, chladné. Zezačátku způsobem, který konkrétně mě nutil uvažovat nad odchodem, postupem času však přetavený v zaseknutou udici do měkkého patra a jejího následného polykání. Ledové kostky v posteli.
Khoiba působí místy nevyzpytatelným dojmem, kdy skladby falešně graduje, jindy to zase vypadá, že svoje skladby natahují jako špagety s úsměvem - kolik toho ještě vydrží.
© Eva Balaštíková/musicserver.cz Někdy to funguje, někdy ne. Jednou to posluchače baví, podruhé otravuje. Autorská dvojice Míšek-Brabcová dokazuje, že umí napsat silné skladby, jež navíc působivým stylem přenáší na pódium, nicméně někde by opravdu chtělo trochu ubrat. Někteří se mohou, a jistě také budou, ohánět (ne)náznakem pokroku. Ale tak už to bývá. Je to na vás.
Khoiba přesvědčila, že s
"Nice Traps" to nebyl výkřik do tmy, že je hudebně vyspělá a její jádro tvoří talentovaní muzikanti, kteří vědí, co dělají. Poslední říjnový den předvedla v pražském Roxy podzimní koncert se vším všudy. Stejně vzrušující, jako když očekáváte ránu. Stejně silný, jako když ji dostanete. Stejně matoucí, jako když ne.
Budu si ještě muset sehnat album.
Khoiba,
Quite Quiet, Roxy, Praha, 31.10.2007
Fotogalerie:
© Eva Balaštíková/musicserver.cz
© Eva Balaštíková/musicserver.cz
© Eva Balaštíková/musicserver.cz
© Eva Balaštíková/musicserver.cz
© Eva Balaštíková/musicserver.cz