Vidět politika, který drží mikrofon a zpívá, nebývá obvyklé. Tedy pokud negraduje předvolební kampaň. Nedávno se něco takového mohlo povést návštěvníkům Paláce Akropolis. Když se přitom nějaký ústavní činitel dá do služeb hudby, jen výjimečně to dopadne lépe než trapně.
© lesnizver.cz Minulou středu se v pražském Paláci Akropolis dal vidět netradiční výjev. V rámci festivalu Move vystoupila tuzemská formace
Lesní zvěř, která mísí drum'n'bass s jazzem. Nestálým členem souboru je také poslanec za Stranu zelených Ondřej Liška, který se na své kumpány přišel nejen podívat, ale také si s nimi zazpívat. Nebo snad zarapovat, těžko říct, co mu sedne víc.
"Zase jsem si po dlouhé době pořádně zařádil," říkal druhý den v parlamentních kuloárech.
Co je na tom zvláštního? No, především to, že politici z pódií shlížejí především při předvolebních kampaních. Velmi dobře jsou známé snímky Mirka Topolánka, kterak hopsal po scéně tu vedle Radka Pastrňáka, tu vedle Dogy. Nechal se fotit také s kytarou v ruce. Bylo to v časech, kdy usiloval o vítězství ve sněmovním klání.
Ostatně vedle zpěváků a všelijakých "kumštýřů" se velmi rádi ukazovali také sociálnědemokratičtí premiéři. Vzpomeňme multimilionáře Grosse, kterak dával na odiv, že mezi jeho přátele patří
Michal David či František Janeček. Dnešní předseda ČSSD zase neváhal objíždět Česko po boku krále primitivního a xenofobního humoru Jiřího Krampola.
Jenže ti všichni na pódiu působili strojeně, ježto tam byli z donucení. Přitáhla je nezkrotná touha vplížit se k lidem přes zábavu, přes trapné úsměvy, mimo programové nabídky. Skrze populistickou hru na úsměv a lásku, na asociace.
A z tohoto důvodu je tak nějak očistné vidět, že politik vleze do klubu jen pro zábavu. A neoznamuje to předem, aby na něj čekali pisálci z Blesku a mohl následující den vyjít článek s titulkem "Bude Liška českým Eminemem?".
Když o tom tak přemýšlím, ještě jedna politička se nedávno dala do služeb hudby, aniž by jí šlo o to vetřít se do přízně tuzemské masy. Vlastně šla spíš proti ní. Byla to ministryně obrany Vlasta Parkanová, jež nazpívala slavnou ódu na radar. Její motivy ale nebyly nezištné, místo davu se chtěla zalíbit americkému prezidentovi. A výsledek byl obdobný, jako když na pódiu křepčil Paroubek: trapnost nad trapnost.