Ulrich býval fajn. Když asi před rokem zachytily mé boltce poprvé libé kulaté tóny sladké "Knuddelmaus", tělo i duše se zcela zaplnily takovým tím blaženým pocitem. Tím, při kterém se člověk tak připitomněle usmívá. Ty boltce totiž tehdy zachytily něco, co nemohly k ničemu přirovnat. Jasně, je to z části jejich nevzdělanost, ale prostě nic podobného dosud neslyšely, ústa nedokázala hudbu tohoto Němce dost dobře popsat ostatním a tělo slastně konzumovalo jak debut "Far Away Trains Passing By", tak jeho následovníka "A Strangely Isolated Place".

To bývalo. Společně se třetí deskou nazvanou "Goodbye" se jedna zahraniční kolegyně vytasila s determinující nominací Schnaussova stylu. Nazvala jej nu-gazing. Má odkazovat k shoe-gazingu My Bloody Valentine a podobným skupinám, jejichž inspirací se ostatně sám Ulrich Schnauss nikdy netajil. OK, kulaté klávesové tóny podpořené pomalými bicími, kytarovými plochami a nějakými těmi glitchy dostaly svoje jméno. A?

A nic. Někdo v "Goodbye" spatřuje revoluci, ve skutečnosti to ale zas takový posun od prvních dvou placek není. V něčem se ale liší. Je to daleko míň melodie a daleko víc Enya. Taková pořádně ožralá Enya. Jo, něco proti Enye. I když se ty vokály v několika skladbách občas dobře poslouchají, daleko hmatatelnější je absence jasných melodií a čitelných aranží ve skladbách ostatních. Ulrich Schnauss upřeně zírá na svoje boty a nevšímá si, že publikum už to dávno odzívalo. Pod pódiem nikdo nezůstal. Škoda. Goodbye. Ulrich býval fajn.