Britská písničkářka PJ Harvey má novou desku. Toto sdělení samo o sobě má pro spoustu fans cenu zlata. PJ totiž už nějakou dobu o každém svém albu říká, že bude její poslední. Osmá nahrávka "White Chalk" zní diametrálně jinak než všechno, co dosud natočila. To vám na úvod musí stačit.
PJ Harvey jsem miloval, nedal na ni dopustit a měl ji za skoro jedinou naprosto autentickou hrdinku dnešní scény. Hlavně pro pocity sebedestrukce, které svými "špinavějšími než špinavými" alby vyvolávala. Údery do mozku, protože to s tak nadzvukovou, pálivou a rozostřenou kytarou mám víc než rád. Údery do srdce, neboť má příběhy, které jsou blízké a současně se pohybují někde v rovině ideálů, o nichž člověk sní. Všechno je tak temné, až se někdy stává, že i když muzika už dávno nehraje, tak vy téměř nemožně hledáte cestu ke klidu, někam, kde vám nic nehrozí. Bloudíte ve zvukových stěnách a v těžkém bezvědomí do nich narážíte.
Předchozí povzdech
"Uh Uh Her" přinášel krom rock'n'rollu i (a to především) ambici invence a pohybu. Dojmy z nahrávky proto sice byly kompletní, ale jak se zrovna ne málo experimentovalo s formou (na úkor klasické písničkové stavby), ledaskoho to mohlo odradit od osmých a dalších poslechů. Nedostal se pak dovnitř a do svých žil a podvědomí si nenechal narvat tu drogu. S aktuální "White Chalk" na tom ale bude ještě hůř. Možná se vám zatočí hlava a vypadají vlasy. A fet bude spíš psychický opar než prudká chemie, která ve vás vše převrátí a zpřehází. U každého to ovšem funguje jinak.
Připravte se na šok. Vše stojí na piánu a za čtyřiatřicet minut plus dvanáct sekund se kytary nedočkáte, stejně jako nepřijde obvyklá špína, jež by eventuálně mohla proudit a vystřelovat z piána. Problém to ale vážně není, jen změna, která už pro někoho problémem být může. To (piáno) působí nečekaně až nebezpečně čistě: zpočátku mylný dojem, že se v něm nic neděje. I když jsou nové písně nejjednodušší, jak jen mohou být, tak se k nim cesta hledá těžko. Lehké melodie se slévají do jednoho dlouhého bloku, co se táhne. Polly Jean vypráví a zpívá, což buď zapůsobí a nastartuje depresivní jízdu, nebo naopak přinese stavy nepochopení a smutku ze ztráty zpěvačky, která neměla a nemohla zklamat.
U "White Chalk" vám může být jako při "Amnesiac" od
Radiohead - dlouhé přehrabování se v sobě a soustředění se na každý tón, který v každém rozpoložení bude fungovat jinak. Klidně i diametrálně jinak a pokaždé si vybavíte jiné příběhy: zahození moderního světa a samota někde v horách, dlouhé sobotní ráno, kdy se válíte v posteli a přemýšlíte, co a jak dál, či zasněná procházka v lesích. Od deprese k radosti a zpět. Nic se tady nedá vykládat s přímou určitostí. Jste tu vy, písně a vaše interpretace.
Po dlouhém proposlouchávání jednotlivých fragmentů se konečně začnou vynořovat určité momenty a objevovat souvislosti. "White Chalk" vás neudusí jako "Is This Desire?", ale donutí vás dýchat. Sice se nikdy nezbavíte dojmu, že jde o jednu stopu, ale ta odzbrojující lehkost a samozřejmá nálada! Ten vypjatý vokál! A texty! Není vůbec těžké se nechat dojmout a v té vlně se utopit. Na druhém albu "Rid Of Me" to byla agresivní destrukce, teď jde o naopak zdlouhavý rozklad zevnitř.
PJ Harvey se chtěla (možná) očistit a neopakovat se, což se jí zřejmě povedlo na obou stranách. "White Chalk" je deska hlavně pro sebe. Vzkaz těm, co to ještě nepobrali: "White Chalk" je výborná deska!