Jamie T je jeden z největších objevů na britské scéně za poslední rok. Jeho debutová nahrávka "Panic Prevention" se opravdu hodně těžko k čemukoliv přirovnává. Grime, folk, recitování a rock'n'roll. Přečtěte si naší pochvalnou, i když opožděnou recenzi.
The Streets (hlavně debut "Original Pirate Material"),
Arctic Monkeys, Lady Sov - současná generace looserů z Británie, které milujete, když máte pocity nepochopení, frustrace a se současnou situací nejste schopní nic dělat, a tak hledáte kámoše ke ztotožnění. Nejlépe hvězdu z popmusic, která bude zpívat o vás a ještě mít hity, jež se budou dobře prozpěvovat. Teď ještě přibereme chlapce z Wimbledonu (a ne jen proto, že by se do této skupiny s tím, co dělá, hodil, ale proto, že na to prostě má), žádný namakaný typ z posilovny, ale přesně ten kluk od vedle, kterého budete poslouchat a zbožňovat do té doby, než vás pustí do zakázaného klubu. Sbalíte nejhezčí holku ve škole a prostě se ty věci změní, to je
Jamie T. A "Panic Prevention" je jeho sbírka poezie, která se moc nerýmuje. Koncovky in' počítat nebudeme.
Jamie T asi ve Wimbledonu nikdy nesbíral míčky (to by pak neměl mindráky) a nevyrůstal na snobském čaji, smetaně a jahodách, ale spíš ho ve škole místní frajeři obírali o svačinu a po ulicích mlátili. A holky se s ním nechtěly bavit, protože měl nejhorší oblečení (uniformy nosí jen ve škole), tuctovej výraz a prospíval jenom s trojkama. Ale talent mu nikdo upírat nemohl. V patnácti každý nemá podepsaný kontrakt s hudebním vydavatelstvím. A v jednadvaceti dvanáct nominací na prestižní
Mercury Prize taktéž.
I když nemá riffy
The Jam,
The Kinks,
The Who... a ani nijak ostrý slovník, tak jeho písničky mohou působit jako zdaleka největší rock'n'roll ze všech jmenovaných v úvodu recenze. Tohle je moderní teenage garáž a nepotřebuje k tomu žádné cool vzory, které už se stejně u současných kapel přečerpaly. Hlasitá akustická kytara, hodně nejistý zpěv, rap a recitace, k tomu jen decentní elektronika, na které vůbec nic naštěstí nestojí, ale jen kosmeticky dokresluje atmosféru. Nic tady nenasvědčuje tomu, že byste poslouchali někoho, kdo je nějak nad vámi. Celých padesát minut se dialog mezi tracky, vaším mozkem, egem a srdcem odehrává ve stejné rovině. A vy si říkáte, že přesně tohle jste potřebovali.
"An' when I drink it down I drink it up. It fills my body and I feel fresher." Krom podobných obratů v textech, které dělají většinu zážitku z poslechu "Panic Prevention", tu jsou hlavně skvělé písně. Elektrické řezání prázdného vzduchu se pokaždé ozve, když je ze syrově znějícího zvuku potřeba udělat hit. Že by ale popová ambice přebila pocit looserovského glosování, se nestane. Hity jsou hlavně v první polovině, prvních šest písní řekněme, "Salvador" a "So Lonely Was Ballad" především. Pak se na "Panic Prevention" hlavně řve, huláká a ničí levná akustika. Třeba tohle:
"If you've got the money. If you've got the money. I think it would be funny-oh-oh-oh." A vše velmi efektně i efektivně. Chvílemi se sami sebe ptáte, jestli to má blíže k folku nebo grime. A čím víc nad tím budete uvažovat, tím víc se v tom budete ztrácet.
Popravě si v tenhle moment nedokážu představit třetí Jamieho album, které by bylo tak dobré jako debut. Na dvojce se s ním ještě může svést, případně ho rozvinout a dotáhnout, ale na dalších tracích už to všechno bude moc luxusní, exkluzivní a jakoby málo vaše. On pojede limuzínou, on bude sedět v drahé restauraci a vy budete stát na zastávce a čekat na autobus. On bude zpívat a hrát líp, ale vám už to moc neřekne. Už nebude dost velkej looser. Vy jo.