Špatně okopírovaný rock

31.08.2007 05:00 - Ondřej Michal | foto: facebook interpreta

Čtvrté řadové album skotských rockerů Biffy Clyro na jednu stranu neurazí žádného příznivce přiostřených kytar, na stranu druhou však ničím nepřekvapí a ani nezaujme. Zároveň je jisté, že tímto počinem se kapela do širšího posluchačského povědomí nedostane.
5/10

Biffy Clyro - Puzzle

Skladby: Living Is A Problem Because Everything Dies, Saturday Superhouse, Who's Got A Match, As Dust Dances 2/15ths, A Whole Child Ago, The Conversation Is..., Now I'm Everyone, Semi-Mental4/15ths, Love Has A Diameter, Get Fucked Stud, Folding Stars, 9/15ths, Machines
Vydáno: 25.05.2007
Celkový čas: 49:55
Vydavatel: Warner Music
Z trendy výrazu emo se pomalu ale jistě stává chuchvalec čehosi, co není ani ke žvýkání a už vůbec ne k polknutí. V zástupech stále se objevujících nových kapel, kterým vydavatelské firmy nalepily do promo materiálů tato tři písmena, je stále těžší najít nějakou, jež by aspoň minimálně zaujala nebo něčím překvapila. A to se nebavíme o originalitě. Ve výsledku pak pouze některé stojí za víc než pár slov v pátek večer s kámošema ve Velrybě na baru.

Na rozdíl od podobných seskupení však skotské trio Biffy Clyro nečerpá ani tak z punku, jak by se možná na první pohled mohlo zdát, jako spíš z čistě rockových kořenů. A to i včetně těch, co se pnou do hudební minulosti vzdálené desítky let. Což je trochu škoda. Právě sázka na punkovou dravost místo rockové rozbředlosti by kapelu uchránila od toho, aby zněla jako špatná kopie Foo Fighters (pro neznalé: to je ta průměrná rocková kapela s frontmanem, co před lety bubnoval v té slavné nadprůměrné kapele).

Patříte k těm, kteří zastávají názor, že první skladba je v podstatě bránou alba a měla by podle toho znít? Pak bych měl asi zmínit, že na "Puzzle" brána poněkud vrže a vypadává z pantů. Úvodní věc s předlouhým a beznadějným názvem "Living Is A Problem Because Everything Dies" má totiž tak otravný úvod, že skoro ztratíte chuť poslouchat dál. Skladba se sice po chvíli příjemně rozjede, hořká pachuť na jazyku však zůstane.

Když se přenesete přes první okamžiky alba, odhalí se vám kolekce svižných rockových písní, jimž se jistý náboj upřít nedá. Jenže ačkoliv příjemně odsýpají a nejspíš málokoho urazí, delší pozornost zkrátka nejsou s to udržet. Projeví se to zvlášť ve chvílích, kdy se kapela pokouší zahrát na citlivější strunu, zvolní tempo a přidá ke kytarám ještě klavír. V tu chvíli se octneme až na samé hranici nebetyčné nudy. Pomalejší skladby totiž Biffy Clyro skládat neumí.

Biffy Clyro jsou rockeři, kteří přestože evidentně mají rádi sedmdesátky, snaží se hrát současnou muziku. Potíž není ani tak v tom, že kopírují, opisují a přebírají od jiných, kteří se na rozdíl od nich dostali do širšího posluchačského povědomí, jako spíš v tom, že to nedělají moc dobře. A co je hlavní, je to poznat.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY