Bez kamarádů stojí život za prd. Nemít kolem sebe jistotu, že když se všechno podělá, kámoš podá pomocnou ruku, je na zbláznění. Stejně tak ale potřebuje člověk mít nějakou všednější, hmatatelnou jistotu; takovou tu konstantu, která vždy ukáže, že svět a život má nějaký smysl, nějaký řád. Ukáže to svou neměnností. Korn takovou jistotou nejsou. Kámoši ale možná jo. Vlastně určitě.

Když vyšlo před rokem a půl jejich sedmé studiové album "See You On The Other Side", napadlo mě, že Korn, do té doby dobří přátelé a jedna z konstant, jsou pryč. Nadobro. Deska, na níž se zcela pochopitelně pokoušeli vymanit ze svazujících nu-metalových obručí, nedopadla dobře. Bylo cítit, že skupina nemá tušení (možná ani zkušenosti), jak na to: jak dát prostor zvukovému experimentu jinačího kalibru, než jsou pro ně typické zkreslené kytary, jak se píše skladba, v níž není rozhodující šlapající spolupráce rytmiky a riffů, ale atmosféra, jak zakomponovat do metalových propletenců zpomalenou depku a víceméně popové melodie.

Vypadalo to zle, ale naštěstí se vzpamatovali. Těžko říct, zda jim zpětně prospělo personální pročištění a odchod kytaristy Briana "Head" Welsche a bubeníka Davida Silveiry, nebo zda je osvítila nečekaná múza či zda producent Atticus Ross konečně našel ke Korn správnou cestu (lepší než před ním The Matrix). Zkrátka nová deska, jež se pro absenci titulu nezřídka označuje jako "Untitled", ukazuje Korn opět jako nadanou a progresivní partu.

Trvalo mi dlouho, než jsem skrze eponymní nahrávku pronikl, chtělo to sedm osm poslechů, ale pak se poddala. Nejprve jsem nechápal ten od riffů ještě obroušenější sound, zdánlivou rozplizlost, podivné zvukové míchanice. Avšak pak to začalo působit - Korn si připustili, že místo hledání nových cestiček hrábnou po osvědčeném, a přitom pro ně novém postupu. Na svůj metalový základ položili jednak prvky industrialu, jednak drobty popového ambientu a stadiónového rocku.

Nejabsurdněji a z hlediska soundu nejdivněji znějí prostřední tracky "Kiss", "Do What They Say", "Love And Luxury" a "Ever Be" - shodně vytvářejí melancholickou, ale současně intenzivní atmosféru, jsou jako by zlámané, klopotavé, Davisův vokál se střídmě utápí v rozleptaných, průmyslem nasáklých aranžích.

Korn ovšem nezapomněli ani na jistý hitový potenciál, ten splňují pecky "Hold On", "Starting Over" či "Killing"; hodí se na stadiony, byť se nejedná o žádný halasný rock á la Iron Maiden, spíše představují vkusnou kombinaci elektro-metalu, uhlazenějšího a decentnějšího, než jaký servírují Rammstein.

"Untitled" samozřejmě není bez chyb, songy "Hushabye" nebo "Bitch We Got A Problem" a částečně i závěrečná "I Will Protect You" odplynou, ničím extra nezaujmou a spíš naruší soudržnost. Ale tak už to bývá.

Track "Evolution", první singl z desky, byl příznačně vybrán, symbolizuje totiž bezvýhradně dojem, který novinka jako celek vyvolává: Korn se našli, neopustili sice hutné, metalové riffy, ale umně je skryli za pro ně novátorské elektronicko-industriální postupy, jež podpořili buď rádiovými melodiemi, anebo záměrně narušenou strukturou, překvapením. Dalo by se říct, že se z nich stali velcí obdivovatelé Trenta Reznora a Marilyna Mansona, ale ne za cenu bezbřehého kopírování.

Takže Korn jsou nakonec opravdu kámoši. I když to vypadalo, že upadli, jen zaškobrtli, opět jsou zpět a člověk se může spolehnout, že jej podpoří, že jej dobře pobaví. Ale díky změně, kterou prošli, už nejsou onou konstantou. A asi je to dobře.