Vždycky mě trochu znervózní, když objevím zajímavou a přitažlivou kapelu, která už existuje dlouho, má na svém kontě řadu alb a já o ní do té chvíle neměl ani ponětí. To mám pak pocit, že jaksi "nejsem v obraze", že mi cosi uniká. Čím kapela působí déle, tím se cítím hůř. Přesně takové úvahy ve mně vyvolala letošní, v pořadí již šestá řadová deska britských Piano Magic pojmenovaná "Part Monster".

To, co mě na ní okamžitě zaujalo, je melancholická nálada. Vůbec celé album nese patinu čehosi tajemného, posmutnělého a před dávnými roky zapomenutého. Jako by vzpomínky, jež měly navždy zůstat pohřbeny kdesi hluboko pod vrstvou ubíhajícího času, byly náhle vyvrženy do ostrého a nepřátelského světla současnosti, s mizivou šancí na návrat. Musím přiznat, že skladby s mužským vokálem, které jsou ostatně v jasné převaze, jsou mi bližší než ty s ženským. Více totiž zapadají do celkové atmosféry. Vokál, jenž nezpívá, ale tak nějak "nahlas šeptá".

Za vypíchnutí stojí "The King Cannot Be Found" s potemnělou basovou linkou, vytrženou z temných gotických osmdesátek, z časů, kdy ještě Wayne Hussey a Andrew Aldritch byli přátelé a stáli bok po boku na jednom pódiu. Při rozostřeném zvuku kytary v předposlední "Saint Preserve Us" pak vytanou na mysl spuštěná mikáda, o dvě čísla větší mikiny a zasněné pohledy na špičky tenisek. Nejsilnější okamžik však přichází až s akustickou, sotva tříminutovou titulní skladbou, poněkud nezvykle zařazenou na úplném závěru desky.

Z mého pohledu "Part Monster" má všechny atributy kvalitní popové desky. Je chytlavá, přesto ne podbízivá, je zábavná, přesto ne vlezlá. Vybízí k zamyšlení nad tím, co že se to právě line z reprobeden, a přitom nenutí k příliš hlubokým úvahám, nebo dokonce křečovitému sentimentu. Hlavně pak nevyšumí po třetím čtvrtém poslechu kdesi v nenávratnu.