Už to tak většinou bývá, že druhou deskou se kapela buď definitivně pohřbí, nebo prokáže jistý potenciál, aby mohla spokojeně nahrávat další, opět zlomové, třetí CD. To potkalo také broumovské Imodium, jemuž před lety vyšlo debutové album, jež zanechalo spíše rozpačité dojmy. Přesto skupině zůstala pověst vesměs nadějné party. A teď došlo na dvojku "Stigmata" - při pročítání příspěvků v naší makrorecenzi druhého alba východočeské kapely ale rozpaky zůstanou. Luboš Kreč ocenil jejich snahu vysokou osmičkou a nezůstal ve svém vysokém hodnocení sám. Jenže sami nezůstali ani ti, kterým se nahrávka nelíbila. Ve výsledku se hoši z Broumova tak tak dostali přes padesát procent.

---

Pokud vás přepadne chuť ostře reagovat na příspěvky v makrorecenzi v názorech, přečtěte si nejdříve článek K čemu jsou makrorecenze aneb hledání obecné pravdy. Třeba tím předejdete reakci vyvolané nepochopením, proč makrorecenze existují.

---

Petr Adámek - Král je mrtev, ať žije král! (8/10)

Imodium uzrálo. Z tmavých špinavých květů rozkvetl po třech letech krásný šťavnatý plod. Nenávratnou minulostí jsou doby post-grunge škatulky, syrových kytar, niterních textů i přímočarého projevu. Osobně mě tato proměna mrzí, protože dřívější výraz Imodia se mi líbil. Svojí bezprostředností a opravdovostí. Není však důvod zoufat. Chlapci dospěli a s novinkou "Stigmata" přichází s jinou, namísto té původní popelavé o poznání živější tváří. "Stigmata" jsou oproti debutu pestřejší, písně jsou propracovanější, aranže nápaditější. Tři roky času jsou opravdu znát, tím spíše v této životní etapě. Ubylo vzdoru a nasranosti, Imodium je více uvolněné, ze skladeb je i přes nespornou energii cítit duševní vyrovnání a zdravé sebevědomí. Ty důležité, řekněme rozpoznávací rysy naštěstí zůstaly. Kytary znějí dostatečně břitce, vokál Thoma stejně naléhavě, kapela i na novince disponuje silnými a snadno uchopitelnými melodiemi. Velmi zajímavé jsou některé žánrové expanze. Druhá deska bývá zásadní a Imodium razantně dokázalo, že umí. Skromně a bez afektu. Jo, s těmito nenápadnými hochy se do budoucna musí počítat.

Honza Průša - Kapela dospěla, hudba vyzrála (7/10)

Imodium Plus léčí průjem u devíti pacientů z deseti během deseti hodin. Kapela stejného jména zase léčí splín z deštivého/upoceného letního počasí u stejného množství posluchačů, a to mnohem rychleji, hned s prvními riffy "Dostanou nás". I když už nejsou českou Nirvanou, odkaz na grungeovou legendu, resp. jejich "Breed" ve jménu kapely, zůstává napořád, ale dneska už si tuto vazbu na ranou verzi skladby z "Nevermind" uvědomí jen málokdo. Dostat se nás nesnaží pomocí módních trendů nebo kopírováním kapel, které jsou zrovna in, ale poctivou tvrdou rockovou muzikou. Na "Stigmatech" kapela především dospěla, hudba vyzrála a svou lehkostí vytváří pouto mezi muzikanty a jejich posluchači. Svou energií dodávají kluci z Broumova tam, kde a hlavně kdy je potřeba. Třeba v zimě, když čekáte na jaro, v létě, když už je vedra víc, než je únosné. Prostě vytrhnou z nepříjemného stereotypu a to prudící upozadí. Zapomenete na počasí, zkoušku z fyziky nebo trapnou rodinou návštěvu. Co mě ale ruší, je střídání češtiny a angličtiny. "Sunday" je sice jedna z nejlépe vystavených věcí s úžasným nábojem, ale svým způsobem album rozbíjí a stejně tak i akustická "Understand". Přesto jsou "Stigmata" vskutku povedeným počinem. O Imodiu ještě uslyšíme. A nejen v souvislosti se střevními problémy.

Ondřej Pravda - Místo Nirvany Incubus. Tedy skoro (7/10)

Na rozdíl od kolegy z hlavní recky neslyším oproti debutu takový vývoj a takový odklon od grunge, protože i ten byl dříve jen hlavním, ne jediným inspiračním zdrojem. Ano, novinka je celkově trochu tvrdší, ale tím spíš bych ten grunge nezapomínal, není kvůli tomu hned potřeba dovolávat se hardrocku, crossover typu Incubus je blíž. Na novince si jako prvního všímám částečného návratu k angličtině, což ale nepovažuji za výhru, ty dvě skladby bohužel prokazují, že bez češtiny/textů sklouzne hudba kapely do průměru. Krátkostí skladeb se daří vyhnout se nudě, pokud pravidlo poruší, jako v poslední skladbě, ukáže se, jak je to špatné - hrozné klávesy i outro celkově jsou totálně zbytečné. Na druhou stranu unifikovanější tvrdší zvuk desky má za důsledek větší zaměnitelnost jednotlivých skladeb. Exprese ve zpěvu je až dost, duch Grohla a spol. se zde ukazuje víc než Cobain a spol. Přestože to je slušná deska, podobně jako u Gaia Mesiah si Imodium určitě odchytím naživo, ve studiové podobě jsou míň přesvědčiví, než jsem doufal.

Ondřej Michal - Stigmatům se pár kladů upřít nedá (6/10)

Česká rocková scéna je zvláštní hudební líheň. Záměrně používám slovo zvláštní, vždyť jak jinak ji označit, když z jejího lůna vyhřezly obskurnosti jako pivní Kabát, bezpohlavní Chinaski nebo úplně zbytečný Divokej Bill. A to nejenže vyhřezly, ale dokonce se těší velké přízni širokého posluchačského publika. O Imodiu nutno říct, že dodržuje stejná pravidla jako výše zmínění. Také vychází z toho pravýho českýho bigbítu , také ignoruje hudební trendy a také má texty v češtině. (Tedy až na výjimky). Nízký věk a místo původu budiž hochům omluvou. "Stigmatům" se ovšem pár kladů upřít nedá. Desce nechybí dravost, odsýpá od začátku do konce, chytlavými motivy je prošpikovaná skrz na skrz. Použití smyčců také potěší. Pár povinných cajdáků je samozřejmostí. Najde se tu i několik dobrých nápadů. Na druhou stranu se ovšem nelze ubránit pocitu, že albu přeci jenom něco chybí. Osobitost? Originalita? Touha znít trochu jinak než jenom průměrná rocková kapela? Vyberte si.

Kateřina Červenková - Natočili obyčejnou rockovou desku (6/10)

Lehce kýčovitý, naivně pubescentní obal skrývá poměrně vyzrálý, sympaticky přímočarý rock. Kluci se za ty tři roky, které již uběhly od jejich debutu, otrkali na nejrůznějších akcích, evidentně se cítí jistější a uvědomili si, jakým směrem se chtějí ubírat. Už se neohlíží jen za grungeovou scénou, na které vyrostli, snaží se absorbovat i modernější trendy, lépe řečeno abstrahovat z nich to nejlepší. Kapela hovoří plynnějším hudebním jazykem, nenabízí nic nápaditého a progresivního, ale šlape jim to, o což jde vlastně v současné muzice především. Imodium jsou melodičtější, nezní už tolik rozháraně, ukazují trochu jiné emoce, ale neztratili svůj specifický rukopis. Na desce se najde několik opravdu jímavých okamžiků, je poměrně vyvážená. Kluci umí přiostřit, někdy zabrousí do tvrdších sfér, jindy se však nechávají nést po jemnějších tónech. Přesto to občas ještě pokulhává, zpěv stále spíš připomíná jednoduché frázování, hudební pozadí si vystačí s nepříliš náročnými rytmy. A od nápadu zpívat anglicky bych raději upustila, písničky v češtině mají rozhodně větší sílu. Imodium natočili obyčejnou rockovou desku, nic zázračného, nedostali mě, ale příjemně se poslouchají.

Tomáš Tenkrát - Zazpívejme si o něm a o ní (6/10)

Asi Imodium urazím, když řeknu, že po prvním poslechu mi to připadalo, jako když jsem si poslechl druhý díl alba "Buď a nebe" od UDG. Ale vystřízlivěl jsem, "Stigmata" mají něco navíc. Autenticitu. Je to syrové, bohužel někdy až moc, skoro bych řekl, že chvíle hraní si s tou kterou věcí navíc a mohl by výsledný song dopadnout mnohem lépe. Namátkou v "Dlaních" - ono zaseknutí bicích je tak provařená věc, že bych tento moment degradoval někam na úroveň Divokýho Billa. Další věc je, že písně mají leckdy perfektně nakročeno (třeba "Žiletko, má lásko"), ale posléze jsou zabity všedním a stereotypním refrénem (v tomto případě i fádním textem). Dvě elektrizující a perfektní rockové hitovky - "Dostavníky" a "Znám tě", to celé nezachrání. Jako by byla "Stigmata" odfláknutá. Možná je to tím, že i dost textů se klišovitě točí kolem něj a kolem ní, ano, pravda je, že některé jsou originální, převažuje však ten "nic nového neobjevující způsob" podání lovestorky. A byl jsem překvapen, že mě baví i sympaticky neurvalý zpěv frontmana. Nicméně uvidíme, co bude na příští desce, od minule je toto totiž zcela jistě krok vpřed.

Pavel Parikrupa - Mě nedostali (5/10)

"Stigmata" nejsou pro mne, to bylo jasné hned při prvním poslechu. Nejde jen o generační zacílení, jež je v mém případě o level níže, ale i způsob vyjádření, který mi prostě nesedl. Jedna věc je upřímnost a snaha o jisté sdělení, na druhé straně klopotná forma, kdy texty někdy opravdu tahají za uši ("Myslíš / že z nás / jeden ze dvou může si přát / co teď v sobě ukrývá?"). A tady se bavíme nejen o obsahu, ale i o prohřešcích proti rodnému jazyku - a to je přesně věc, které bych si ani neměl všímat, kdyby to byla deska pro mne. Místo toho, abych s pochopením kýval hlavou, sleduju gramatiku? Na Thomův zpěv jsem si zvykl, "Understand" se mi dokonce opravdu líbí (a koho mi připomíná, to tady skutečně nebudu psát, zařekl jsem se), ale až desku podaruji své dceři, dám s ní řeč o obrázku prostřelené hlavy v bookletu a o písničce "Žiletko, má lásko". To víte, já jsem to až tak extrémně ve své pubertě neměl a potřebuju se ujistit, že mé děti jsou v pohodě.

Jonáš Kříž - Jedna z desítky lokálních kapel (3/10)

Kapely stárnou a vyvíjejí se. Leckomu by se dnes mohlo zdát, že časy otrhaných pseudo-následovníků Kurta Cobaina jsou už dávno pryč. Jak ale uvěřit třem klukům z maloměsta, co na grunge vyrůstali, jejich nově nalezenou emo stylizaci, narážející na zdánlivě nepřekonatelnou bariéru prostoduchých textů a vymazlených, zoufale neoriginálních aranží? Přesto je hudební skok od tisíckrát obehraných, nudných grungových rifů k modernímu zvuku zakalenému prvky ema pro tuto trojici z Broumova jasným krokem kupředu. Deska se rozjíždí poklidně v duchu pop-rockově písně "Dlaně" a čistě znějících kytar jen občas narušovaných brutálním osmdesátkovým zkreslením. Následující "Dostanou nás" je už čitelně tvrdšího ražení. Na nové desce Imodium znatelně přitvrdili, zvuk je hutnější a kytarová zkreslení navozují až metalové asociace. Nic to ale nemění na tom, že celkový dojem, který deska vyvolává, si svou plochostí a obyčejností nezadá s projevem jakékoliv kapely od vedle. Od plochosti a hudební nezajímavosti Imodium nezachrání ani náznak celkem originálního nápadu v textu "Žiletko, má lásko". Imodium je prostě zase jen jedna z desítky lokálních kapel, která si dělá věci po svém bez ohledu na světové hudební trendy. V jejich případě se však spíše než o pokus o nezbytnou originalitu jedná o holou ignoranci. Přesto věřím, že si jejich nová deska u nás své příznivce bezesporu získá. Koneckonců stokrát opakované aranže a kytarové postupy společně s prostinkými texty nikoho neurazí, na druhou stranu do kolen vás taky nedostanou. Pro příznivce kapely bude koupě "Stigmat" nezbytnou povinností. Pro nás ostatní, co hledají v hudbě náznak originality anebo alespoň pořádný rock'n'rollový nářez, bude lepší se jí obloukem vyhnout.

Honza Kulig - Odporná stylizace do Kurta Cobaina (2/10)

Imodium jsem porvé viděl na turné s UDG. A říkal jsem si, že tahle parta má neuvěřitelně syrový zvuk. Chci jejich album, řekl jsem si okamžitě. Jaké překvapení, když jsem jejich debut slyšel. O ničem. Stejně jako novinka "Stigmata". Parodie angličtiny v nejhorším možném slova smyslu, odporná stylizace frontmana do Kurta Cobaina, i když mu nesahá ani po nehet na palci levé nohy. Plytkost v textech je až zarážející. Tahle ta partička asi nikdy neměla nahrát nic jiného než x alb jako Nirvana revival, což ostatně byl jejich začátek. Na druhou stranu je třeba uznat jejich skvělé koncertní umění, kdy do klasické akustické kytary řežou jako málokdo. To taky tahá mé hodnocení směrem vzhůru. Těch dvacet procent je i tak docela hodně.

Benjamin Slavík - Už ani ten mizernej revival Nirvany (1/10 )

První album Imodium byla nechutná, naprosto neinvenční, plechová kopie Nirvany s texty, co píšou kluci, kteří by rádi udělali dojem na holky, kterýma zbytek třídního společenství pohrdá. Teď je tu druhé album, skupina ho nazvala "Stigmata". A dokonce je to s ním ještě horší než s debutovou deskou. Trapné sebeparodující pokusy o angličtinu, ostře nazvučené kytary, bublifukový zpěv, texty zase jako z toho deníčku a zkoušení hrát revival něčeho jiného než Nirvany. Jsou to kluci ze školy, nějakým omylem se dostali nahoru, asi (nebo spíš určitě) dělají, co je baví. Pokud by hráli na maturiťácích a mejdanech kámošů (hle, bytové turné), bylo by vše vlastně v pořádku, ale když s tímto naprosto amatérským materiál vycházejí ven a obráží festivaly, tak si je třeba položit otázku: Jak je tohle možný? V diskuzních fórech často čtu: Nic si nenahrál, tak nekritizuj! Tak co, zaplatíte mi někdo studio? Tady těch 1/10 je strašně moc. Amatérská špína bez momentu okouzlení.

---

Album: Imodium - Stigmata
Průměrné hodnocení: 5,1/10
Celkový čas: 41:58
Skladby: Dostanou nás, Stigmata, Hlavou, Sunday, Nespatříš, Žiletko, lásko má, Dlaně, Slov plnej, Dostavníky, Znám tě, Understand, Svoje těla, Zítra v noci