Před dvěma roky se dala dohromady klasická sabbathovská sestava. Tentokrát Tonyho Iommiho a Geezera Butlera doplnil bubeník Vinny Appice a Ozzyho u mikrofonu nahradil subtilní zpěvák s mocným hlasem Ronnie James Dio. Oživili tak éru osmdesátek, období tří společných desek, veleúspěšné "Heaven And Hell", "The Mob Rules" a nejslabší "Dehumanizer". Přestože hudba zůstala stejná, postavená na obdobných riffech, oba zpěváci posunuli zvuk kapely úplně jiným směrem. Fanoušci Black Sabbath teď měli na výběr: v pondělí Dio, v úterý Ozzy. Tenhle fakt hrál jasně ve prospěch Osbournea. Koncert Heaven And Hell zůstal stranou masového zájmu a těšil se jen poměrně nízké návštěvnosti.

Komorní hardrockový dýchánek se odehrával v T-Mobile Aréně. Je dobře, že se na ni ještě nezapomnělo, koncerty tu mají bezpochyby lepší atmosféru než třeba ve Vysočanech. Pódium rozdělilo halu v polovině, větší plocha nebyla třeba, i tak se zaplnila pouze řídce. Začátek byl avizovaný kolem osmé, sál potemněl jen o trochu později. Fanouši se dočkali přímo hlavních aktérů, Heaven And Hell rozhodně nepotřebují předkapelu, která by jim nažhavila obecenstvo. Koncert otevřelo intro "E5150", během kterého se členové kapely postupně objevili na scéně. Ta připomínala zdi gotického hradu, na třech plátnech v pozadí bděli kultovní zfetovaní andělé, s jointem a rudými nehty, kteří jinak zdobí právě obal alba "Heaven And Hell". Přední část jeviště symbolicky lemovala pekelná brána. Úvodní intro pak volně přešlo v titulní skladbu z desky "The Mob Rules", která dostala v průběhu večera překvapivě největší prostor.

Kapela se držela svého dosavadního playlistu, bohužel ale vynechala několik položek. Heaven And Hell nám tedy naservírovali jen tucet skladeb, které však pečlivě protahovali nejrůznějšími vyhrávkami a sóly. Nevynechali svoje největší hity, jako je například balada "Children Of The Sea", svoji zálibu v okultismu a černé magii zvěčnili v písničce "Voodoo", kterou vizuálně podtrhly rentgenové snímky kostry a nálet šklebících se lebek. Vinny Appice prokázal hráčské kvality v sólu, kdy se hala otřásala pod jeho těžkopádnou hrou, založenou na hrubé síle. Skupina představila i novinku "Shadow Of The Wind" z výběrovky "The Dio Years", která výtečně zapadá do jejich repertoáru. Závěr patřil peckám "Die Young" a hlavně nekonečnému "Heaven And Hell", při kterém se obecenstvo změnilo ve sbor pějící ústřední melodii. Stejným nápěvkem si pak vyžádalo ještě přídavek "Neon Knights".

Heaven And Hell udržovali zlověstné napětí, skladby gradovaly, průzračné melodie propukaly v pekelnou jízdu.Tenhle ohlušující, bezbožný nářez, který však rozhodně nepostrádá silné, klenuté melodie, ostrá a kvílící kytara, hřmotící basa i úderné bicí se rozléhaly halou a drtily ušní bubínky přibližně hodinu a půl. Jevišti ale samozřejmě kralovala drobná, energická a usměvavá postava, která svým těžce srozumitelným americkým přízvukem laškovala s publikem. Tam, kde jeho kolegům dochází hlasové dispozice, Ronnie James Dio teprve ukazuje sílu svého pronikavého, zvonivého hlasu. Nemá zapotřebí křečovitě vyřvávat, místo toho všechno krásně vyzpívá. Jeho výrazný zpěv hravě přebije i typický sabbathovský rukopis, strhává pozornost na sebe a značně mění celkový zvuk, v pozitivním slova smyslu. Že by důvod, proč jej tenkrát vyhodil Blackmore z Rainbow?

Pekelnou atmosféru a rozpínavý hardrock doprovázely kromě hradních stěn i pomrkávající oka, průlet hvězdnou oblohou, jiskřící elektrické pole, tajemné postavy v černých kápích, satanské kříže i ničivé plameny, které nakonec symbolicky spálily celé gotické pozadí. Nad vším pak opět bděli zfetovaní andělé. Impozantní závěr strhujícího koncertu.

Heaven And Hell, T-Mobile Aréna, Praha, 25.6.2007