Bylo jich pět. A říkali si Sunrise Avenue . Vše začalo ve finských Helsinkách v roce 2002, když zpěvák a kytarista Samu Haber potkal jiného zpěváka a kytaristu - Janne Kärkkäinena. Řekli si tenkrát, že udělají díru do světa. A proč taky ne, když byli ze země tisíce jezer, která zrovna v rockových rajónech zažívala hodně úspěšné období. Nightwish, HIM a The 69 Eyes začali dobývat Ameriku, Apocalyptica se dokázala odvázat od rutinního parazitování na osvědčených rockových gigantech a dala definitivně zelenou vlastní tvorbě (jak úspěšné to pokoušení bylo, již rozebírat nehodlám) a The Rasmus vypustili "prodejního krakena" v podobě své páté desky "Dead Letters". A tak si tahle dvojka z Helsinek doplnila kapelu do tradiční (hard)rockové sestavy - o basu, klávesy a škopky -, nahrála pár demáčů a začala hojně navštěvovat hudební vydavatelství.

Bylo jich sto dva. A všechny tyhle návštěvy byly do jedné neúspěšné. Kapela si tak nakonec album nahrála sama a fakt, že se dostalo na recenzi až ke mně, je jasným důkazem toho, že tenhle krok jí vyšel. Soudě však dle debutového alba "On The Way To Wonderland" už kapela další podobný krok v plánu nemá. Sto dva neúspěšných návštěv má totiž svůj důvod a ten se dá vystihnout slovy "No a?". Písničky na debutu jsou intuitivně napsané, takže najít cestu k nim není až tak složité, ale najít cestu ke kapele samotné, a k albu jako celku, chce již přece jenom špetku vytrvalosti. A té navíc infantilní písničky jako "Destiny" akorát házejí klacky pod nohy.

Přesto se na albu najdou i povedené kousky s jednoznačně hitovým charakterem, které kapelu pasují do pozice čistě rádiového koně, který na každé album zařadí tři, čtyři zajímavé písničky a zbytku jen připlácne nálepku "podprůměrná vata". Zajímavého napětí se také podařilo dosáhnout spojením jednoduchých popových melodiích na "jeden poslech" s přebuzenými doprovodnými akordy a naechovanými klávesovými riffy, které zvuk posouvají o krůček blíže k hardrocku. Jinak však album působí naprosto všedním dojmem a vyvolává typické otázky všech mladých kluků zalezlých ve stísněných zkušebnách - proč oni ne, a proč zrovna Sunrise Avenue ano.

Na svém debutu jsou Sunrise Avenue nejzajímavější, nejnabuzenější, nejnabitější inspirací a emocemi, co kdy budou. A výsledkem je album, které je v některých polohách vcelku příjemným a chytlavým zpestřením pro libovolné popové rádio. Vzhledem k faktu, že s produkcí měli Sunrise Avenue volnou ruku je škoda, že se snažili zalíbit všem. Někde se v tom totiž sami ztratili. Jako by nevěřili v sebe sama. Bylo jich pět... Ne, je jich pět. Sedí před koncertem v zákulisí vyprodané haly a musí si říkat: "Sakra, jak jsme se sem vlastně dostali?"