V červnu uplynulo čtyřicet let od chvíle, kdy se na pultech poprvé objevilo osmé studiové album největší rokenrolové skupiny všech dob. Prvního června 1967 (v USA tradičně o den později) vypustili The Beatles svého Seržanta Peppera, a zásadním způsobem změnili historii populární hudby. Říci o albu "Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band", že je nejlepším albem všech dob, by bylo trochu přehnané. Vždyť i sami Beatles nahráli desky, které by se daly považovat za ještě o kousek povedenější. Nicméně o tom, že je toto dílko jedním z nejdůležitějších bodů celé té velké rock'n'rollové mašinérie, by si dovolil polemizovat asi jen málokdo.

Doba, kdy rokenrol a Beatles znamenali víc než Ježíš
Mediální hon na senzace kolem kapely byl obrovský. Zvláště poté, co John Lennon v březnu roku 1966 přišel s tím, že Beatles jsou vlastně větší než Ježíš. A že rokenrol prý přežije křesťanství... Reportéry i fanoušky pronásledováni ve dne v noci ztratili Beatles i ty poslední zbytky svého soukromí. A začali vše výrazněji vnímat. Ne snad, že by tlak nepociťovali už předtím, ale teprve v této době si začali uvědomovat dopad věcí okolo. "Už jsme byli otráveni tím být The Beatles," prozradil o podzimu 1966 v jednom rozhovoru Paul McCartney. "Dospěli jsme. Lidsky i hudebně. Stali se z nás muži. A hlavně umělci." Liverpoolská Fab Four měla beatlemánie až po krk; konečně dostihla i je samotné. Paradoxně až jako ty poslední. Začali hledat únik sami od sebe. Utíkali k cizím kulturám a jejím náboženstvím, na veřejnosti chodili v převlecích a při komunikaci s vnějším světem používali falešných identit. Ač se vše z hlediska dnešní společnosti může zdát zcela samozřejmé, v šedesátých letech tomu tak ještě nebylo. A tak posledním (a nejzásadnějším) krokem celé téhle napjaté situace bylo rozhodnutí kapely praštit s koncertováním a veškeré úsilí vsadit do nahrávání dalšího alba. Následovníka veleúspěšného a nadčasového "Revolveru".

Z rozhodnutí dále nepropagovat alba na koncertech a nezvykle dlouhé pauzy mezi jednotlivými deskami však pochopitelně nebylo nadšené vydavatelství. Skupina se poprvé do nahrávacího studia Abbey Road podívala na přelomu listopadu a prosince 1966 a hned během úvodních natáčecích týdnů dala (mimo jiné) dohromady písničky "Strawberry Fields Forever" a "Penny Lane", které, ač byly původně určeny pro album, vyšly v únoru 1967 jako dvojáčkový mimoalbový singl. Producent brouků George Martin tak ze sebe setřásl obrovský tlak, který na něj vyvíjel label. Tohoto rozhodnutí dodnes lituje a často o něm mluví jako o své největší životní chybě.

Poté, co se na předchozím "Revolveru" ukázalo, že album nemusí za každou cenu stát na skladatelských bedrech dvojice Lennon/McCartney, se skupina otevřela novým nápadům. Pracovala jako celek, tedy ne jako čtyři výrazné individuality, jak se stalo zvykem později. Lennon s McCartneym si do svých písniček nechali jednoduše řečeno mluvit. "Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band" se zároveň stalo posledním albem, na kterém mohl rozpory mezi jednotlivými členy utlumit manažer Brian Epstein - pár měsíců po vydání totiž zemřel ve věku dvaatřiceti let. Příčina? Předávkování drogami v londýnském bytě. "Pokud byl někdo pátý člen Beatles, pak právě Brian," prohlásil tehdy na jeho adresu Paul McCartney. Od Epsteinovy smrti se cesty a názory jednotlivých hudebníků začaly rozcházet a skupina odstartovala svůj pomalý rozpad, ačkoli ještě stihla vydat dvě geniální desky. Seržant Pepper je i proto mnohými považován za poslední opravdu společné album Beatles.

Pochopit genialitu
Ihned po svém vydání byla nahrávka přijata jak kritikou, tak fanoušky s nadšením. "Poslech Seržanta Peppera vás nutí přemýšlet nejen o historii populární hudby, ale o historii celého dvacátého století," prohlásil význačný kritik Geoffrey Stokes. Kenneth Tynan z britského deníku The Times šel ještě dál a Seržanta Peppera označil za zásadní okamžik v historii celé západní civilizace. V prodejních žebříčcích si vedlo album také výborně a v roce 1967 strávilo na nejvyšší příčce britského prodejního žebříčku šestadvacet týdnů (ze třiceti možných), v americkém Billboardu pak týdnů patnáct. Z první stovky britské albové hitparády album vypadlo až po neuvěřitelných osmaosmdesáti týdnech, 1. března 1969; téměř dva roky po svém vydání. Seržant Pepper se dočkal ocenění také na výročních cenách Grammy Awards, odkud si Beatles odnesli ceny za nahrávku roku, obal roku, popovou nahrávku roku a zvukovou režii. Další tři nominace zůstaly neproměněné. Našly se ale samozřejmě také negativní ohlasy. Nejproslulejšími se v tomto ohledu stali recenzent listu New York Times Richard Goldstein a muzikant Frank Zappa. Ten prohlásil, že Broukům šlo v té době jen o peníze a později na svůj výrok také odkazoval albem "We're Only In It For The Money", a to včetně parodie na Pepperův obal, který mu však prošel až o dvacet let později.

Seržant Pepper je považován za encyklopedii technického pokroku v nahrávacím procesu. Beatles totiž na albu využili tehdy nejmodernějších technologií. Přes vícestopé nahrávání, stereo mix, systém pro zdvojování nahrávaných stop, vývoj nových efektů až po nahrávání stop v různých rychlostech a jejich následné zpomalování (zrychlování) na tempo skladby. Po stránce produkční je na albu využito snad všech nástrojů, jaké si lze představit. Velká pozornost byla v tomto směru věnována klávesovým nástrojům, které výrazně odlišují Seržanta Peppera od předchozích nahrávek Beatles. Album bylo namixováno ve dvou podobách, a sice v mono a stereo verzi. Skupina samotná se zúčastnila pouze mixování tradiční mono verze a stereo mix už nechala na týmu hudebních inženýrů vedených Geoffem Emerickem, takže vlastně u vzniku historicky nejdůležitější stereo nahrávky chyběla. V každém případě se od dob Seržanta Peppera mono přestalo "nosit". Každý zpěvák chtěl na hodně dlouhou dobu "zpívat vlevo" jako Paul McCartney v titulní písničce.

Ještě toho Hitlera...
Dokonalost desky dotahuje ještě bezchybný obal. Robert Fraser, jeden z nejvlivnějších modernistů šedesátých let, přemluvil Paula McCartneyho, aby na bookletu nepoužili psychedelickou kresbu od The Fool a díky designérovi Peteru Blakeovi a fotografovi Michaelu Cooperovi vznikl jeden z nejnadčasovějších obalů hudební historie - koláž "People We Like" zachycující členy kapely mezi kartónovými figurami světoznámých osobností. Na přebalu lze mezi více než sedmdesáti postavičkami najít například Marlene Dietrich, Sigmunda Freuda, Edgara Allana Poea, Karla Marxe, Marlona Branda, Oscara Wildea či Boba Dylana (náhled obalu najdete zde). Členové kapely také nechybí a jsou na obalu hned dvakrát, z toho jednou samozřejmě ve svých speciálních "pepperovských" uniformách. Vydavatelství EMI si ale vyžádalo, aby z obalu některé osobnosti zmizely - třeba indický osvoboditel Mahátma Ghándhí, Ježíš Kristus či Adolf Hitler (ty si výslovně přál John Lennon). Booklet byl nespočetněkrát parodován, mezi jinými v seriálu "The Simpsons" (ano, v gaučové části znělky) nebo na již zmíněném albu Franka Zappy. Seržant Pepper má ale ještě jeden primát: byl vůbec první deskou, na jejíž zadní straně bylo možné najít veškeré texty k písničkám.

Perlička na závěr. První představení alba veřejnosti proběhlo dost netradičně, totiž z londýnského bytu americké zpěvačky Cass Elliot (The Mamas & The Papas). V šest hodin ráno se u ní otevřelo okno, vykoukly z něj repráky a Beatles vypustili minulý večer dokončenou nahrávku do náruče spících ulic londýnské Chelsea. A lidé otvírali okna, koukali, poslouchali a prý ani trochu nenadávali...

---

Třináct zářezů na pažbě Seržanta Peppera aneb track-by-track

1. Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band (Lennon/McCartney)
Historicky první skladba, na které je hlavní vokál posunutý mimo střed levého a pravého kanálu. Skladba volně přechází do následující "With A Little Help From My Friends", kterou má podle závěrečných slov zpívat Billy Shears - fiktivní postava, která se ve spojitosti s Beatles skloňovala mnohokrát. Ve skladbě je publiku představována kapela "osamělých srdcí", která se měla dle původního McCartneyho konceptu skládat z alter-eg jednotlivých členů skupiny. Písničku živě hrával (ještě před jejím oficiálním vydáním) Jimmy Hendrix.

2. With A Little Help From My Friends (Lennon/McCartney)
Bezprostřední pokračování titulní písně zpívané Ringo Starrem (pod identitou Billyho Shearse). Na prvních kopiích alba byl název skladby zkrácen na "A Little Help From My Friends". V textu byla vyměněna pasáž o házení rajčat na zpěváka, pokud bude zpívat falešně. To prý pro případ, kdyby písničku musel Ringo zpívat živě a diváci by se textu "chytli"... Skladba dobyla třikrát vrchol britské hitparády, ani jednou však v podání The Beatles. Vždy šlo o její coververze.

3. Lucy In The Sky With Diamonds (Lennon/McCartney)
Spekulace, že název písničky odkazuje k LSD, se ukázaly jako liché, když Lennon v jednom rozhovoru prozradil, že inspirací pro písničku byl obrázek namalovaný jeho synem Jullianem. Během nahrávání v ní docházelo k pokusům se zpomalováním a zrychlováním nahrávacího pásku. Na pozdější coververzi zpívané Eltonem Johnem se pod pseudonymem podílel sám John Lennon.

4. Getting Better (Lennon/McCartney)
Název písničky odkazuje na výrok bubeníka Jimmy Nicola, který odbubnoval s Beatles australskou část turné v roce 1964. Na otázky novinářů, jak to jde, vždy odpovídal: "It's getting better all the time." Harrison v písničce mimo jiné hraje na netradiční indický nástroj tambura a George Martin sice na tradiční klavír, ale netradičním způsobem. Ignoroval klapky a mlátil přímo do strun...

5. Fixing A Hole (Lennon/McCartney)
První nahrávací pokusy museli Beatles absolvovat v Regent Sound Studiu, protože Abbey Road byla toho času uzavřeno. Podle některých historek se během nočního nahrávání před branou studia objevil muž, který o sobě tvrdil, že je Ježíš. McCartney (některé prameny uvádějí, že Lennon) jej tedy pozval dovnitř a nechal přihlížet. Poté muž odešel a nikdo o něm už samozřejmě nikdy neslyšel.

6. She's Leaving Home (Lennon/McCartney)
Píseň je inspirována skutečným příběhem dívky Melanie Coe. Lennon s McCartneym historku objevili v novinách a oslovila je natolik, že o ní McCartney chtěl napsat píseň. Shodou okolností se Paul s touto dívkou dokonce i ve skutečnosti setkal. O tři roky dříve v jedné televizní soutěži. Jde o první písničku Beatles, ke které aranžmá nedělal George Martin, nahradil jej Mike Leander.

7. Being For The Benefit Of Mr. Kite! (Lennon/McCartney)
John Lennon se nechal u této skladby inspirovat cirkusovým plakátem z devatenáctého století, který si při jedné příležitosti koupil v Kentu. Lennon chtěl písničce dodat kabaretní náladu a podle jedné historky George Martin po několika bezradných pokusech nechal pásek s částí písničky rozstříhat, zamíchat a následně náhodně spojit.

8. Within You Without You (Harrison)
Původně třicetiminutová písnička, kterou napsal George Harrison a nahrál ji s několika indickými muzikanty. Žádný z ostatních členů kapely do ní nepřispěl. Po "Love You To" se jednalo o druhou Harrisonovu skladbu inspirovanou indickou kulturou. Harrison ji napsal na harmoniu v domě svého kamaráda Klause Voormanna, přičemž během psaní se údajně nešetřilo jointama.

9. When I'm Sixty-Four (Lennon/McCartney)
Písnička na svou chvilku čekala pořádně dlouho, protože McCartney ji napsal již v šestnácti letech. Dle některých zdrojů byla na album zařazena proto, že téhož roku se McCartneyho otec dožil čtyřiašedesáti let. Původně měla vyjít jen jako béčko k singlu "Strawberry Fields Forever". Ten však nakonec vyšel jako dvojáčkový s "Penny Lane".

10. Lovely Rita (Lennon/McCartney)
Jedna z nejsvětlejších chvilek Ringo Starra za škopkama. Zároveň se k nahrávání písničky váže drogová historka o tom, že si Lennon omylem vzal větší dávku LSD a poté, co se mu udělalo nevolno, jej (důvod neznající) George Martin vyvedl na střechu, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. McCartney s Harrisonem pak celou situaci rychle zachraňovali, aby nedošlo k nějaké nešťastné "letecké" náhodě...

11. Good Morning Good Morning (Lennon/McCartney)
Inspirací se Lennonovi stala televizní reklama na ovesné vločky Kellogg's Corn Flakes. Závěrečné kohoutí zakokrhání plynule přechází do kytarového riffu následujícího songu, což bývá označováno jako další náznak koncepčního alba. Ve skladbě se ale vyskytuje mnohem víc zvířecích zvuků. Jeden z nich si Lennon přál "přesně takový, aby jím zvíře zastrašilo zvíře, které bylo o chvilku dříve..." Ehm, neměl to Emerick s nimi zrovna nejjednodušší...

12. Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band (Reprise) (Lennon/McCartney)
S nápadem reprízy úvodní písně přišel člen koncertního týmu Beatles Neil Aspinall. Prý že když je na albu uvítací píseň, měla by tam být i píseň rozlučková. Repríza je v rychlejším tempu, v jiné stupnici a má odlišný text. Písničku nahrávali Beatles prvního dubna, tedy na apríl.

13. A Day In The Life (Lennon/McCartney)
Jedna písnička, dva motivy - jeden od Lennona, druhý od McCartneyho - spojené dohromady a doplněné o kakofonii. Stejně jako je úvodní akord písničky "A Hard Day's Night" považován za jeden z nejznámějších úvodních akordů vůbec, je zase ten závěrečný z "A Day In The Life" považován za jeden z nejznámějších závěrečných. Beatles na písničce pracovali dlouhých čtyřiatřicet hodin. Pro zajímavost: celé album "Please Please Me" jim zabralo hodin deset.

PS: Všechno nejlepší, seržante!