Po pěti letech od vydání poslední dlouhohrající desky "Everyday" vypustili britští "filmoví jazzmani" Cinematic Orchestra nové LP "Ma Fleur". V překladu z francouzštiny to znamená moje kytička. Je jiná, než ostatní. Méně voní.
Pokud je vám dvacet, pětileté čekání na další dlouhohrající desku nemůžete vnímat jinak než jako pořádnou dobu. Od chvíle, kdy mi bylo patnáct, se toho hodně změnilo (bylo změněno), a ejhle, nejen já od tehdy prošel procesem zrání. Jak jinak si vykládat atmosféru nové desky britských "filmových jazzmanů"
Cinematic Orchestra? "Ma Fleur", z francouzštiny přeloženo moje květina, kytka nebo kytička. Pro potřeby recenze vybírám rozhodně třetí variantu. Nejnovější počin
Cinematic Orchestra není honosnou kytkou, kterou na konci roku dáváte učitelce za její trpělivost. Není ani uhlazenou květinou, kterou dostanete u vstupu na večírek investičních makléřů. Je kytičkou, subtilní, špatně a nakřivo rostoucí, kterou musíte bránit, zpívat jí a hrát na housle, než usne. Je růží Malého
Prince nebo také slunečnicí na sychravý podzim. Tedy ničím, co by vás uchvátilo svou krásou, spíš rozehrává strunu vzpomínek a soucitu. Ano, to je "Ma Fleur".
Desku otvírá nesmírně sentimentální (ano, nesmírně) balada "To Build A Home", kde se hostující vokalista
Patrick Watson rozpovídá o tom, jak se popasoval s tradiční mužskou rolí postavit dům a jak že to v tom domě vypadalo. Tedy, vypadávalo. Onehdá, samozřejmě. Teď už je
"čas proměnit se v prach." Velmi dojemné kňourání nastiňuje indicii k dalšímu, mnou velice nelibě nesenému vývoji desky.
Příjemný je fakt, že album je koncepčně laděná, tedy na několika místech je předěl mezi jednotlivými písněmi dán pouze stopáží. Takto sevřena je s "To Build A Home" druhá skladba "Familiar Ground". V ní hostuje z předchozího alba "Everyday" ověřená Fontella Bass. Chronologicky vzato přichází první rána: způsob, kterým kapela využila Fontellu, bych nazval zneužitím. Její výjimečné hlasové dispozice zcela zanikají v aranži, kde je všechno podřízeno stěžejnímu dogmatu desky - ubrečené, subtilní melancholii.
Písně plynou z reproduktorů dál a autorovi už je jasné, že témata melancholie a smutku svírají desku do té míry, že žádoucí sevřenost pomalu přechází v panický strach z odklonění se od linie. U čtyřky "Music Box", kde opět hostuje
Patrick Watson, přichází s plnou silou ona rozřešovací indicie. Jsou jí
Coldplay. V několika skladbách zkrátka Cinematici zní, jako by se rozhodli vypůjčit si pár motivů od profláklejších krajanů. Proč proboha? Možná proto, že způsob, kterým
Coldplay dokáží vykreslit nejrozjemnělejší, depresivně-melancholické psychózy, jednoduše funguje a je takovou sázkou na jistotu. Vzhledem k tomu, že se v této emocionální omáčce cinematický knedlík převaluje od skladby jedna až do konce, možná je ten souzvuk (kopírování?) logický.
Skladby na "Ma Fleur" neubíhají, spíše se vlečou, roztékají se. A vybízejí posluchače, aby se roztékal s nimi. Když desku poslouchá člověk, který je momentálně psychicky vyrovnaný, netrpí psychickými poruchami ani rozkladnou melancholií, nastává problém. Potvrzuje se, co milovníci
Cinematic Orchestra tušili: že překonat předchozí LP "Everyday" bude téměř neuskutečnitelné. "Everyday" je rozmanitý hudební úkaz, šperk v CD přehrávači. "Ma Fleur" není špatná deska. Jenže oproti tomu, na co je milovník
Cinematic Orchestra zvyklý, je na ní zkrátka míň hudby. Jestli budou britští jazzmani následovat osud mnoha kapel, neschopných překonat jedno ze svých dřívějších alb, ukáže až budoucnost. Zatím to tak ale bohužel vypadá.
Album:
Cinematic Orchestra - Ma Fleur
Hodnocení: 6/10
Celkový čas: 53:45
Skladby: To Build A
Home feat
Patrick Watson, Familiar Ground feat Fontella Bass, Child Song, Music Box feat
Patrick Watson/
Lou Rhodes, Prelude, As The
Stars Fall, Into You, Ma Fleur, Breathe feat Fontella Bass, That
Home feat
Patrick Watson, Time And Space feat
Lou Rhodes 
-
Cz (Cz, 20.05.2007 11:00) Reagovat
Autor opomněl uvést (spíš se bojím, že o tom neměl ani ponětí...), že Ma Fleuer koncipovaný jako SOUNDTRACK(zásadní slovo!!) k imaginárnímu filmu(viz. rozhovor na www.pixelsurgeon.com/interviews/interview.php?id=255), a podle toho by se k němu mělo přistupoval. Ma Fleur jednoduše není "obyčejná" řadová deska, jako tomu bylo u Everyday. Mnohem blíže má k Man With A Movie Camera... (které mělo taky svoji specifickou náladu na úkor "hitovosti" - lepší slovo mě nenapadlo).
Jinak ta blízkost s Coldplay tam opravdu jde místy slyšet, ale asi bych to nehodnotil tak negativně.
Pane redaktore, že deska zní jinak, než Vaše (a moje také!) oblíbená Everyday neznamená, že je špatná. Taky bych podotknul, že ve světě hodnotí desku mnohem výš, ale zároveň dodávám, že tomu nepřikládám nějaký význam. To jen tak na okraj.
-
Re:Cz (rushid, 20.05.2007 11:59) Reagovat
Mne se ta deska take moc nelibi. A celkem mi vadi dilo, ktere k tomu aby safungovalo potrebuje "dovysvetleni" (Take jsem netusil ze ma jit o soundtrack).
http://startup.resolute.cz/2007/04/16/the-cinematic-orchestra-ma-fleur-2007/
-
áách (Ruda, 20.05.2007 12:34) Reagovat
Jediný problém:Kvílející skladatel Watson je prokletí Cinematic orchestra.
-
Noví Cinematici!!! (PecaN, 21.05.2007 09:36) Reagovat
Zdravím všechny příznicvce britských The Cinematic Orchestra. Veskrze negativní recenze nové desky Ma Fleur mi nedá, abych nereagoval. Samozřejmě tuhle kapelu "žeru" a na novou desku jsem netrpělivě čekal. Nikdy nehodnotím nahrávky na první poslech a unáhleně, jak mi připadá recenze pana Hendrycha. Ono poslouchat Everyday v patnácti a těšit se co ve dvaceti předvedou na Ma Fleur mi příjde dost ujeté. Zdá se, že recenzent si přál druhou Everyday a je zklamán posunem kapely do melancholičtějších hladin. Já tento vývoj naopak vítám, existují totiž citliví a vnímaví lidé, kterým ucelená, pomalá a posmutnělá nálada novinky Ma Fleur prolstě učaruje natolik, že jim nevadí nevyužitost zpěvačky Fontelly Bass, protože její - i když výjimečný hlas - je nahrazen skvěle vystavěnou hudební kompozicí. Uznávám, že co se týče výrazných hitů je album chudší než jeho předchůdce, nicméně styčné body Everyday a Man with a movie camera také nikomu nevadily a proto stejně jako autor recenze ulítnu do subjektivního názoru když řeknu, že absence takzvaných hitů mi vůbec nevadí. Poslechněte si tuto desku na kvalitní aparatuře a určitě mi dáte za pravdu, že jde o výjimečné dílo, které není potřeba stále a pořád dokola srovnávat s předchozí deskou, a když už, tak třeba s Motion. Každopádně přeju všem příjemný poslech a jestli k nám zase někdy Cinematici přijedou zahrát naživo, tak budu výskat nadšením mezi prvními!
-
Live At The Barbican (Zden, 05.06.2008 11:21) Reagovat
Mám takový pocit, že autor článku už nikdy Ma Fleur nestrčí do mechaniky přehrávače. A dobře mu tak. Nezjistí totiž, jací jsou Cinamatici úžasní muzikanti. Já osobně mám tuhle desku rád a moc jsem se těšil na jejich pražské vystoupení. Bohužel neviděl jsem ho. Pořídil jsem si proto po dlouhém a usilovněm shánění živák Ma Fleur Live At The Barbican a doslova mne uhranul svou atmosférou. Úžasná deska, stejná, ale truchu jiná. S jinou příchutí než samotná řadovka. Poslechněte si ji a změníte názor! www.concertlive.co.uk/Live%20CDs/TheCinematicOrchestra/Live%20at%20The%20Barbican%202007.aspx
6/10 
