Pražští Clou před nedávnem vydali druhou desku, pojmenovanou jednoduše "Clou". Jestli něco kapele nechybí, tak je to sebevědomí a ambice. V tom se ostatně blíží své oblíbené americké emo-scéně. Loni od nich odešel baskytarista Bugsy, což byla jedno z témat našeho rozhovoru s bubeníkem Radkem "Rae" Tomáškem.
© Tomáš Břínek / musicserver.cz Pop-punk-rocková parta
Clou začátkem dubna vydala bezejmennou druhou desku, nástupce úspěšného debutu
"Postcards". Skupina, soustředěná kolem zpěváka Lukema, bývá často fanoušky a publicisty spojována se stylem emo, to však není úplně přesné. Sami
Clou totiž tvrdí, že to, co je za emo považováno dnes, s původním emem moc společného nemá. K tomuto tématu se řeč stočila i během našeho rozhovoru.
"Na emo jsme vyrostli, tenhle styl muziky máme hodně rádi. Ty 'naše kapely' ale opravdu s partama typu My Chemical Romance nemají společného téměř nic. Emo je teď životní styl, každý chce mít conversky a pruhovaný tričko," rozpovídal se v polovině rozhovoru baskytarista Štěpán Farkaš, aby pak do konce interview opět nepromluvil. Hlavní mluvčí, bubeník Rae se tomu zasmál a přikývnul:
"Také jsem takový byl. A rád na ty léta vzpomínám." Bavili jsme se po vydání
"Clou", před křtem (který proběhl 17. května v Lucerna Music Baru), dlouho před turné. A dotkli jsme se událostí posledních měsíců. Samozřejmě došlo i na nepříjemný rozchod s bývalým basákem Bugsym. A jelikož doba diplomatických frází už je pryč, hovořilo se naprosto otevřeně.
V jakém rozpoložení se teď kapela nachází?
Natočili jsme novou desku a po tom blázinci posledních dnů se teď všichni cítíme dobře. Čeká nás zkoušení písniček na koncerty, které budeme k albu hrát. Nahrávání bylo - jako asi každé nahrávání - dost vyčerpávající.
Byly přípravy novinky nějak rozdílné oproti předchozí desce "Postcards"?
V době, kdy jsme točili naše první album, jsme už spolu hráli několik let a tím pádem měli i poměrně velký repertoár. Tentokrát byla situace hodně odlišná. Tehdy šlo pouze o to všechny písničky, které jsme měli zažité, nahrát. Jediná drobná komplikace přišla při míchání. Ve studiu, kde jsme pracovali, se nám nelíbila míchačka, tak jsme to celé smíchali ve studiu jednoho kamaráda. Podstatný rozdíl oproti současnému albu byl také ale v tom, že jsme neměli po ruce nikoho jako teď Djordje
(producent Djordje Erič - pozn. red.).
Loni na jaře jste vyměnili basáka. Jak vlastně došlo k odchodu toho původního, Bugsyho?
Kolem léta 2006 v kapele došlo k problému. Přestali jsme zvládat nahuštěný koncertní program. Protože chodíme normálně do práce, a někteří z nás mají povolání náročnější, než je běžné, byl z toho problém docela zásadní. Ten koncertní maratón byl v kombinaci s prací hodně vyčerpávající. Bugsy v té době šéfoval české pobočce nějaké velké americké firmy, měl kolem toho poměrně dost starostí a do toho se ještě oženil a narodil se mu syn. Čím dál častěji začínala nastávat situace, že se z koncertu potřeboval vracet dřív, než to bylo možné. Většinou kvůli rodinným záležitostem. Třeba se mu vrátila z Irska máma, se kterou se dlouho neviděl. Všechno časem přestával zvládat psychicky a už předtím nám občas říkal, že se na to asi vykašle, že už na to nemá. My jsme to tehdy bohužel nebrali moc vážně a uklidňovali ho, že se to zvládne a bude to zase v pohodě. Jednoho dne to v něm vybouchlo. Jen zavolal našemu agentovi, že večer nepřijede na koncert. Od té doby jsem ho neviděl.
© Natálie Řeřichová Proběhl ten rozchod v dobrém, anebo spíš ne?
Určitě ne. Já mu tu mám za zlý dodneška.
A co vám přesně vadilo? Že nedal předem vědět, aby se na to kapela mohla připravit?
O to podle mě ani tolik nešlo. Vadí mi, že byl tehdy připravený celý koncert. Čekaly dvě předkapely, pořadatel všechno zařídil, téměř tři stovky diváků si koupily vstupenky a Bugsy si jen tak zavolá, že nedorazí na koncert a okamžitě končí. Tím zklamal všechny lidi, kteří tam byli i kvůli němu. To je podle mě hodně nefér a hlavně naprosto neprofesionální jednání. Podraz na lidi, kteří s interními problémy kapely nemají nic společného.
Jak jste to tehdy řešili?
Rozhodli jsme se, že koncert odehrajeme akusticky a snížili jsme vstupné na polovinu. To bylo asi jediné, co jsme mohli udělat.
Avšak na akustické hraní jste nakonec měli celkem pozitivní ohlas. Neuvažujete o tom ten nápad rozvinout dál?
Určitě. To jsou ale plány do budoucna. Teď se musíme rozkoukat z nahrávání ve studiu a po normálních koncertech začneme dávat dohromady akustický materiál. Hodně nás láká zahrát na nějakých malých akcích jen s akustikama. Je to zase něco jiného.
Abych se ještě vrátil k odchodu Bugsyho: jak jste se pak dali do kupy se Štěpánem Farkašem?
Když odešel Bugsy, tak nám bylo jasné, že minimálně na léto někoho sehnat musíme, protože jsme měli nasmlouváno poměrně hodně koncertů. Vůbec jsme ale nemohli přijít na někoho, kdo by to s námi zvládl odehrát. A už vůbec jsme si nedovedli do kapely představit někoho nastálo. Pak ale za námi přišel náš manager a řekl, že je tady Štěpán, že umí hrát a že je v pohodě, tak jestli to s ním nezkusíme. Vzali jsme ho na zkoušku, a protože byl hodně šikovnej, domluvili jsme se s ním, že ho vezmeme do konce roku jako najatého hráče na baskytaru. Za léto jsme si se Štěpánem hudebně i lidsky sedli a s klukama se dohodli, že ho vezmeme do kapely. Dnes už je Štěpán právoplatným členem
Clou a celou novou desku jsme připravili s ním.
Kytarovka Toneless tvrdí, že sehnat v Praze kvalitního basáka je téměř nemožné. Pokud je tomu skutečně tak, je to malý zázrak, že Clou tento problém vyřešili rychle?
Toto by bylo asi na dlouhou debatu, ale zkusím to stručně. V České republice je obecně těžké, pokud chceš hrát hudbu, která se tu většinou moc nenosí, sehnat lidi do kapely na nějaké profesionální úrovni. Pak je také rozdíl, zda chceš kluka, který technicky ovládá nástroj, nebo někoho, kdo muziku, kterou hraje, cejtí a ona jde z něj. Nám se Štěpán líbil.
Toneless stejný problém bohužel řeší už téměř rok. Ale jinak to jsou šikovný kluci.
Když jste uvažovali o náhradě, nepadlo u vás také jméno Šmityho z Roe-Deer, který pomáhal právě Toneless?
Svým způsobem padlo. Šmity byl jeden z prvních, komu jsem volal, protože byl vůbec první baskytarista, který mě napadl. Nakonec jsme se ale rozhodli pro Štěpána, který, jak už jsem říkal, byl v té době bez kapely a měl mnohem víc času. Šmity měl jednu svoji kapelu, občas hrál i jinde jako host a zvučil koncerty. Měl závazky. Štěpán byl zárukou, že s ním odehrajeme vše, co jsme měli nasmlouvané.
© Natálie Řeřichová Vy jste s s Roe-Deer loni na jaře odehráli několik koncertů, přestože obě kapely jsou hudebně odlišné. Jak k té koncertní fúzi došlo?
Za dobu fungovaní
Clou jsme se s
Roe-Deer chtě nechtě potkávali na akcích. Já jsem Šmityho znal osobně pouze od vidění z časů, když ještě hrál v
Alice In Jam, ale nikdy jsme se spolu nijak extra nebavili. K bližšímu kontaktu došlo, až když nás začal na koncertech zvučit. Nám se jeho práce hodně líbí a pokud je to možné, chceme aby nás zvučil právě on. Přestože
Roe-Deer hrají jiný styl, tak to je pořád kytarová muzika s melodiemi a rozhodně nás jejich věci neiritují.
Pojďme dál. Po prvním albu se z vás stala poměrně populární partička. Snažili jste se na dvojku nějak dostat téma, jak zůstat sám sebou? Řada kapel totiž na druhých deskách tohle dilema, jak se vyrovnat se slávou, řeší...
Nejsem si jist, do jaké míry to bývá u kapel kalkul. Spíš to přirozeně vyplývá ze situace. Samozřejmě to tak u nás určitým způsobem bylo, protože i my jsme se s tímhle fenoménem setkali a do jisté míry i potýkali. Myslím si, že každého nečekaná popularita zaskočí. Ze super kluka se může za pár dnů stát pěknej hajzl. Na jednu stranu nám popularita dělala dobře, ale na druhou jsme se s ní dostali někam, kam jsme vůbec nechtěli a kde nám to nevyhovovalo. Takže naše druhé album tím poznamenané určitě je. A já jsem šťastný z toho, že jsme to zvládli a teď jsme hodně silní. Alespoň já to tak z naší nové desky cítím. Teď mám pocit, že jsme najeli na správnou cestu. S "Postcards" se těch cest objevilo několik a my nevěděli, kterou se dál vydat. Teď je to ale úplně jiné a mám z toho hodně dobrý pocit.
V minulém rozhovoru pro musicserver jste říkali, že když jste začali loni a předloni hodně koncertovat, vytratila se z kapely určitá radost, její fungování se stalo spíš takovým řemeslem. Jak se tomu chcete ubránit nyní?
Určitě budeme výrazně méně koncertovat. Je to také z toho důvodu, že chceme, aby naše koncerty byly co nejlepší a skutečně jsme lidem na pódiu dali úplně všechno. Chceme dát kapele větší volnost a prostor dýchat. Chceme si koncerty užívat, těšit se na ně. Být pořád na turné a na pódiu, to je asi tak, jako když začneš bydlet s holkou. Taky tě to po nějaké době přestane bavit, vytratí se z toho prvotní kouzlo a ten hezký vztah se změní ve stereotyp.