Hříčka se zkratkou názvu kapely v názvu desky je pěkná, a navíc návodná. Alternativou nedotčený posluchač si nutně musí připadat jako mimozemšťan, když si desku poprvé pustí. A nejen poprvé, i další poslechy ho nejspíš z údivu nevyvedou. A podobné to bude i u posluchače, který slyšel něco o brněnské alternativě a Dunaj pro něj není jen ta velká řeka u sousedů. Hudba Zlodějů uší je přesně ta, kdy si připomenu, že stárnu a že přes všechny (pro někoho) ulítlosti, které poslouchám, jsem vlastně docela normální posluchač. A za to kapele díky, bez ironie.

Nejdřív popis autorů desky nebo možná spíš vydavatelství: "Zloději uší se vyznačují plností, dynamičností a až chaotičností soundu, který je příznačný pro část hudebního spektra na brněnské scéně. Jedenáct skladeb ... tvoří pestrou mozaiku hudebních stylů, přístupů, textů a příběhů. Jako vlk v beránčí kůži přicházejí písně plné sdělení a nálad zabalené do nenápadných, produkčně dotažených a příjemně či s napětím se poslouchajících skladeb." Pro znalce scény snad ještě oficiální pohled, že "vzniklo CD, které se liší i od předchozích nahrávek, je to hlavně větším počtem pozvaných hostů, kteří se ujali převážně vokálních linek". Dál už snad ani číst nemusejí, budou vědět, co mohou čekat.

Rozumíte tomu? Tak to dopadá, když se má psát o těžco popsatelné muzice. Chaotičnost sedí, místy se tempo i charakter skladby změní opravdu nárazově. Kombinace syntetických zvuků a samplů (někdy znějících jako pokusy, co "to" všechno umí, někdy dětsky primitivní) s kytarou, baskytarou a bicími, které občas doplní dechové nástroje (takže hudebně by "Hlad" mohl připomenout jemnější verzi Neuropy), je docela univerzální popis. Víc pomůže sekce mp3 na webu kapely.

Trojice autorů své různé nástroje ovládá osvěžujícím způsobem. Hudba stojí za prozkoumání, i když dvě skladby jsou k neuposlouchání nekonečné a občas je k zamyšlení, kde alternativa hraničí se samoúčelností. Ale co desku posouvá v mých uších do kolonky "víckrát už ne", je nehudební část. Nevadí ani, že zpěv je spíš deklamací, to se stává i jinde. Ale jeho teatrálnost a afektovanost až křik je za mou hranicí. S tím souvisí příšerná angličtina, kterou neomlouvá ani "alternativa", ještěže je jen ve čtyřech kouscích. A vnímání nevylepší ani texty - potvrdilo se mi, že vyššímu umění jsem nedorostl, nechápu ho. Nejde o rýmy (ty někdy jsou), ale obsah sdělení jsem nepochopil a vzhledem k okolnostem nemám chuť pátrat, zda jsem si "jen" něčeho nevšimnul. Škoda že nejde deska pustit bez zpěvu, instrumentální provedení a la Ladakh by znělo líp. Ale to by bylo proti základnímu konceptu, takže nic.

Jak říkají členové kapely: "Jakkoli je hudba pro nás tři velmi důležitá, máme i své další profese... To nám dává možnost přistupovat k hudbě velmi nezávisle, což se v naší produkci, doufám, odráží...". Ano, odráží, ale úhel odrazu se nerovná mému úhlu dopadu, a to jsem se snažil. Naživo by třeba došlo k propojení, ale z desky se naše vnímání nezávislého hodně minulo. Ještěže na tom moc nezáleží, hlavní je, že ze své produkce mají radost oni a posluchači prestižních evropských festivalů, kteří tomu všemu rozumějí.