Když jsme šli na návštěvu do bytu Romana Holého na pražském Starém Městě, venku panovalo klasické prosluněné jarní odpoledne. Teď dost možná čekáte na odpověď, co jdeme dělat do bytu, když se tento článek jmenuje "Ve studiu s ...". Odpověď je jednoduchá: žádná obří studia nepotřebovali J.A.R. pro vznik "Armády špásu" a nepotřebují je evidentně ani Monkey Business pro nahrávání novinky. Oba týmy totiž udělaly nová alba v bytě Romana Holého. Konkrétně v cimřičce o rozměrech zhruba čtyři na čtyři metry. Jedinou známku velké desky proto vzbuzuje cedule na chodbě, jež pyšně hlásí, že zde pracuje "Velitel funkové divize". Přišli jsme 11. dubna mírně k večeru a hlavně ve chvíli, kdy se Romanovi s Matějem Ruppertem konečně povedlo dodělat refrén, na němž prý pracovali už moc dlouho a tak tak, že neskončil v koši.

Tohle je song pro všechny rádia
"Myslím, že to máme, tyve, po padesáti letech," hlásil Roman baskytaristovi Pavlu Mrázkovi, který nás mezitím v kostce uvedl do situace. "My máme totiž takovou písničku budovatelskou, chtěli jsme k tomu dobrej text, ale furt nás nic nemohlo napadnout, ale teď jsme to už konečně trefili. Ona tahle věc měla být původně česky, ale makali jsme na tom s několika textaři," vysvětluje Holý. Zkoušeli to prý s Klempířem, Danem Bártou, Robertem Nebřenským z Vltavy, Pavlem Vrbou, asi s patnácti lidmi, ale prostě to nešlo. "Ale teď už jsme to konečně trefili. Ústřední slogan toho bude: This Is A Song For All Nation, For Every Radio Station. Prostě to je o tom, co všechno musíš udělat pro to, abys prorazil v rádiu. Obsahuje to všechny ty klišé, který se snažej dělat mladý i starý kluci, co chtějí, aby je hrála rádia. Tahle písnička bude bezpochyby velká prdel," vysvětluje Roman Holý, načež nám písničku rovnou pouští. "Takže první singl?" ptám se. Na odpověď stačí jedno slovo: "Stoprocentně!" Později mu dávám za pravdu, protože refrén s oním neodolatelným zvoláním a především s úžasným nastupujícím feelingem v Matějově zpěvu působí zatraceně hitově a návykově (přičemž slovo zatraceně podtrhuji).

Studio je útulné a rozhodně nepůsobí dojmem, že by tu měla vznikat jedna z nejočekávanějších českých desek letošního roku. Ve chvíli návštěvy ho zdobí pouze dva monitory, jeden notebook a mikrofon. Roman nabízí pivo a jde se rovnou na věc - poslech novinek i s komentářem. Kolekolem panuje naprosto uvolněná nálada, o nějakém stresu z blížícího se termínu nemůže být ani řeč; deska přitom musí vyjít nejpozději 29. května, kdy startuje první koncert šňůry. A MBs slíbili, že všichni platící na všech koncertech dostanou nové album zdarma... "Když to dopadne nejhůř, jak může, tak budeme mít venku nějakých dvanáct tisíc desek, což by se nám normálně nepovedlo. A ještě upozorňuji, že lístky rozhodně nebudou nijak drahý," dušuje se Roman. Fotograf vzápětí radši zavírá okno: dělníci, pracující na ulici, jsou prý totálně hotoví z toho, jak slyší každou sloku třicetkrát. "Když jsme tady dělali J.A.R., tak nás nenáviděli, jak to byli nuceni poslouchat pořád dokola. Tak jsem jim tam potom, když už jsme to měli hotový, odnesl cédéčko za to, že si to museli vytrpět. Pak říkali, že se jim to strašně líbí, protože už to mají naposlouchaný," směje se zarostlý showman. Ale to už začínáme - první zaznívají tóny otvíráku celého alba, a zřejmě i následujících koncertů, "Time For The Payback". Nadupaný vál s chytlavým ústředním motivem trochu připomíná svým hutným zvukem třeba "Heaven". Matěj posléze doplňuje, že ve skladbě je ke slyšení i "alikvótní soubor z pohoří Altaj", čímž píseň dostane jiný, netradiční rozměr. I když máme tu čest pouze s hrubými verzemi, je jasné, že album bude tentokrát opásáno řádně současným zvukem a silnými melodickými linkami. Konkrétní obrysy dostává také tvrzení, že Tonya je ve výborné hlasové kondici, ostatně jí skupina dopřála víc prostoru. Její nezvykle razantní hlasový projev získal šmrnc, který zdobil třeba hlas Tiny Turner; v tom, co jsme slyšeli, má stejně místa jako Matěj, což se nikdy v minulosti nedělo.

Tak jak je to teda s tím Alláhem?
Když se rozplývám nad zpěvaččinou ekvilibristikou, do studia vstupuje Imran Zangi. Některé z novinek ještě neslyšel, takže si přisedá na gauč a poslouchá s námi. Premiéru si zrovna odbývá skladba "Allah Took My Tartar Sauce". "To je inspirované naším příběhem, když jsme hráli v Londýně. Jak jsme se vraceli zpátky, tak Ondra Brousek, známý milovník dobrého žrádla, si koupil nějakou drahou tatarskou omáčku, asi za sto liber, a nepustili ho vůbec do letadla, protože tam samozřejmě nesmíš mít vůbec nic. Ani vitacit. A kdo za to může?" "Alláh," odpovídám. "No samozřejmě, kdo jinej?" Písnička s sebou nese těžkotonážní, orientální motiv, který se odvolává k zemím arabského světa, navíc si pohrává s housličkami a hlavně s didgeridoou, jehož part nahrál vynikající krotitel tohoto nástroje Ondřej Smeykal. Neméně originálně působí i další věc, která se jednou pro vždy vypořádává s kytaristy, protože v refrénu se zpívá: "Miluji tvůj zvuk kytary, jsem rád vedle tebe, ale dej se prosím tě o něco míň." Celé to je nahrané jako synťáková muzika, kytaru v ní samozřejmě nehledejte. Co však praští do uší, je vyjmenovávání nejlepších kytaristů. "Když jsme to zpívali, tak já jsem měl husí kůži jen z toho vyslovovat Malcolm And Angus Young nebo David Gilmour, to jsou takový dojemný momenty, při kterých okamžitě vidíš tváře všech svejch milovanejch kytaristů a obaly kultovních desek." Dost možná to bude vůbec nejemotivnější úsek nového alba. Nicméně perfektní moment se tkne i následující písní, ve které mimo jiné zazní slogan "Bůh je brankář a vyhrává v prodloužení", což by měl ještě, jak nás ujišťuje Matěj Ruppert, nazpívat gospelový sbor někde v kostele, který bude zpívat "God Is A Goalie". Co mě ovšem dostalo do kolen, je píseň, o níž se nechci moc rozepisovat - to aby čtenáři zůstali překvapení, protože jde o skladbu, ke které vznikl velmi drahý klip a která se jmenuje "Kit Bike".

O tom, jak se vyplatí mít hodně známých
Roman nás vede do svého podkroví, hezky sladěného mezi původním dřevěným staročeským slohem, modernou a dětským pokojem. Pod střešním oknem otevírá notebook a na displeji nám předvádí veledílo ke "Kit Bike". Je to poprvé, kdy Monkey Business zkusili naroubovat píseň na už hotový klip. A povedlo se. Odlehčená a uvolněná písnička, plynoucí v bezstarostném středním tempu, totiž ke snímku sedla jako volant k ruce Fernanda Alonsa. Nejmonstróznější klip v krátkých českých dějinách má totiž vtipný příběh a především je obdařen nádhernou kamerou. Já vím, pořád to jsou samé superlativy, ale vsadil bych na to, že tohle bude minimálně klip roku. Vypsal bych na to kurs tak 1,1, a to je strop! Splňuje totiž všechny parametry světovosti: 1) příběh, 2) vychytávky, kterých si všimnete až po několikátém zhlédnutí, 3) uhrančivé záběry exteriérů, 4) hitovou písničku, která netrpí komplexem debilní "českosti". Sice jsme viděli ještě nedokončenou a nesestříhanou verzi, i tak jsme ale já, fotograf i Imran museli v duchu zatleskat. Za vše snad mluví i to, že ho MBs dělali tři roky a za normálních okolností by jeho cena šla do milionů.

Na závěr ještě Roman Holý prozradil, že si tentokrát vydávají celé album sami, na vlastní triko, a že samotná deska půjde do distribuce až čtrnáct dní po skončení turné. Překvapení okolo těch sedmi koncertů bude plno, nemůžeme je samozřejmě prozradit, ale bude to stát za to. Zajímavostí, kterou snad můžeme napsat, je, že po celé vystoupení se na projekci potáhne jednolitý příběh, který má pod palcem Zdeněk Suchý. Nechci předbíhat, ale zřejmě to bude velká deska. Z náslechů zněla skvěle. Těšte se.

---

Fotogalerie: