Eponymní album chebských rockerů Esgmeq má atmosféru divoké punkové noci na blátě Rock For People. "Esgmeq" je hodně špinavá a hodně nekompromisní deska, která je na poslech hodně nepříjemná, stejně tak jako "Raw Power" od The Stooges hodně příjemná. Chci říct, že v syrovosti a mlácením sekerou do betonu problém není. Podle znalců Esgmeq navíc fungují nejlépe naživo. Tak že by "Esgmeq" bylo jen pro radost a fanoušky, co nevynechají žádnou show? Vydržte několik odstavců. Pokusím se tu až na dřeň tvrdou desku dopodrobna rozebrat.

První poslech: Zhruba takhle by zněla nahrávka, kterou by dnes natočila trojka Scott Asheton (The Stooges) - Ron Asheton (The Stooges) - Johnny Thunders (New York Dolls) s libovolným heavymetalovým zpěvákem. Je to jednoduché, chytré a s přímým tahem na branku. Razantní písničky, které evokují vše, co dříve jelo v garážích. Rock'n'roll, jak se hrál někdy v sedmdesátých letech. Jednoduchost, energie, jasný slogan, který často bolí. Stopáž osmadvacet minut, do kterých Esgmeq narvali všechno, co přes mozoly na rukou mohli a co muselo ven. Skoro nadšení a čekám, že to "skoro" s dalšími poslechy zmizí a spokojeně bouchnu do stolu s lehkým zvoláním: To je ono!

Druhý poslech: Zásadní zjištění - tady rozhodně neplatí rovnice, že kdo má rád syrovej ořezanej rock'n'roll, bude mít rád "Esgmeq". Neužívám si ty strašně atraktivně znějící riffy a ne proto, že už jsem je dávno na albech New York Dolls a The Stooges slyšel. Originalitu nehledám. Tak jak to u dvou zmiňovaných skupin funguje i po třiceti letech, tak to u Esgmeq nefunguje s druhým a každým dalším poslechem. Texty jsou stejně jako muzika naprosto nekompromisní, ale také nefunkční. Zpěvák Sisi řve: "Nenávidím tě!" ale působí to spíše jako: "Holka, ještě jednou a uvidíš." Psát jsem to nechtěl, ale nemůžu si pomoct: textová stránka věci není nic jiného než póza pěti až za hrob rozezlených kluků z maloměsta. K dojmu autentičnosti mi nepomůže ani fakt, že ti kluci jsou ze špinavýho Chebu a na image moc nedají. I když...

Další poslechy: Celá jejich muzika je vlastně jedna velká image, i když ne v tom smyslu, jak se u muziky většinou chápe. Esgmeq jdou sice na pódium v tom samém, v čem ráno do práce. Nesejde jim na tom, jak vypadají na promofotkách, jestli mají jeansy tak akorát roztrhaný a triko dost špinavý, to je všechno pravda, ale jejich stylizace je v něčem jiném: v póze tvrdé punk'n'rollové kapely, co jde do všeho naplno. To však ve finálním vyznění a jejich podání působí, i kvůli přehnaně agresivním textům a snaze všechno urvat silou, hodně směšně. Do svých písniček dostali nudu, beznaděj, nasranost, znechucení dobou. Získali si tím přirovnání k všemožným buřičům v poezii. Šrámkem, Dykem nebo Rimbaudem bych se tady ale na rozdíl od jiných moc neoháněl: ti totiž měli ve svých pracích poetiku a myšlenku, Esgmeq zajímá samoúčelné vyřvávání, jak je všechno zlé.

Poslední poslech: Na té desce je mi, když pominu všechny zápory, přes které se nepřenesu, ani kdybych se stokrát stavěl na hlavu, sympatické, že má energii a bere ze správných zdrojů. Esgmeq umějí udělat písničku, umějí posluchače získat na svou stranu a zvýšit adrenalin v krvi. Když si je poslechnete několikrát za sebou, hodně pravděpodobně získáte pocit, že právě teď je všechno definitivně v prdeli a lepší už to nebude (a zrovna oni jsou jedni z mála, kteří vám mohou v dnešní době všudypřítomného popu mluvit z duše), který se bude přebíjet s nadšením, že čekání na opravdovou českou rock'n'rollovou desku skončilo. Já se pořád nezbavím dojmu, že je jedna ráno a já procházím kolem stadionové stage na Rock For People. V bahně tam pogujou starý punkáči a nad hlavami lítají skleněný flašky gambrinusů. A s tím se mi nechce mít nic společného.