Mediální chlív - výstižné a zřejmě jediné možné označení událostí, kterých jsme byli v posledních měsících svědky v souvislosti se smrtí Karla Svobody. Nehodlám se v tomhle novinářském kanále procházet ani chvilku jednak proto, že si vážím skladatelovy památky, jednak proto, že si vážím jisté úrovně, kterou si tenhle server drží navzdory výtkám jeho kritiků. Zapomeňme tedy pro dnešek na všechny ty pohlavek si zasluhující policejní příslušníky, nafoukané režiséry, rodinné spory a černé titulní stránky bulvárů. Nic z toho nemá totiž ani fň společného s úctou k zesnulému natož s mravně ospravedlnitelným chováním a už vůbec ne se Svobodovým hudebním odkazem, jehož výtah si pro nás připravili pánové a dámy z EMI. Věnujme se tedy na příštích řádkách výhradně jemu, i když nijak zvlášť hezká procházka to zrovna nebude.

První, co mě na kompilaci "Nechte zvony znít" praštilo do oka, je i na české poměry diletantsky odfláknutý booklet, jestli se tak ty dvě hnusné stránky o ničem vůbec dají nazvat. On vlastně už tento pohled vám signalizuje, o co tady jde až v prvé řadě. "Každý musí splácet hypotéku," řekl by lobbista Nick Naylor z výborné komedie "Děkujeme, že kouříte" a víc asi netřeba dodávat. Ale dobře, pomineme odstrašující práci grafika a zaměříme se raději na obsah díla samého.

Ale i tady narazíme. Dvacet písniček a dvacet vykřičníků, zhruba tak by se dala stručně vystihnout tato prakticky ihned po smrti vydaná výběrovka bosse českého středního proudu. Vezměme to pěkně z gruntu. Na Petra Muka ve "Stínu katedrál" si všichni z nás už tak nějak zvykli, ale Ilona Csáková v "Nechte zvony znít" a Leona Machálková v "Dlouhé bílé žhnoucí kometě", to je pořád stejně silné kafe. A propos původní verze Svobodových "lidovek" by takto situovanému dílku slušely o dost víc, o tom žádná. Musíme se ale smířit s tím, že Vondráčkovou, Kubišovou a další nechali ti nahoře protentokrát u ledu. Proč se tak stalo, je mi záhadou. Překvapí také počet muzikálových melodií. Ty sice představují pouhý zlomek Svobodovy celoživotní práce, ale na disku je písní z "Draculy", "Monte Crista" a "Golema" osm, a to už je hodně. Nejde o to, že by člověk některou z nich neznal (navíc bez Lucky Bílé v písni "Jsi můj pán" se do budoucna neobejde asi už žádný podobný výběr), zařazovat ale na průřezové album písně z průměrného "Monte Crista" a teprve nedávno uvedeného "Golema" budí dojem toho, že snad nebylo z čeho vybírat. Mezi námi, nenajít v archivu se jménem Svoboda větší hitovky než "Ten právě příchozí" v podání Daniela Hůlky, to už chce opravdu talent.

V úvodu jsem zapomněl předestřít, že nejsem, ač by to tak mohlo vypadat, velký obdivovatel včelky Máji, Draculy a vlastně vůbec díla Karla Svobody. Dokážu si ale vážit nadšení, které měl tenhle člověk v krvi, a pracovitosti, s kterou tvořil. O to víc je mi pak líto, že takhle odbyté dílo se pojí s jeho osobou. Jistě, nuly na účtech jen přibývají, ale za jakou cenu, pánové?