The View je další britská kytarovka s úspěšným debutem. Svoje album pojmenovali "Hats Off To The Buskers" a ihned po vydání se deska dostala na přední příčky v UK hitparádách. Pokud se vám album líbí, tak vás tentokrát zklameme - od nás se bohužel pochvaly nedočkalo. Přečtěte si celou recenzi.
Deska "Hats Off To The Buskers" britské party
The View je něco jako dokument doby, v níž se nové kytarové kapely sice dostávají na vrcholy prodejních hitparád, ale z hudebného hlediska jen opakují, recyklují a místo živých postav věří ve vymodelované panáky. Ono vracení se k hudebním kořenům je samozřejmě v pohodě, ale ve chvílích, kdy se nejde dozadu víc než o rok, začíná to být podezřelé.
Arctic Monkeys byla do nástupu
Klaxons a
The Horrors poslední velká indie skupina a z určitého pohledu jí jsou dodnes, protože obě zmíněné party se nacházejí přeci jenom trošku mimo klasických věcí z retro vlny. Hlavně svou stylizací a muzikou, která od modelu
The Jam,
The Smiths,
The Cure nebo
Joy Division prudce uhýbá do excentrické párty s řevem a chemií.
The View se snaží pokračovat ve zvuku, který ledoví opičáci vyšlapali. Dělají to a současně ukazují, co že to bylo na
Arctic Monkeys tak cool a sexy.
Nebyl to jen zvuk, extrakt udělaný většinou z britské indie elegance a stylu mods, ani chytlavé melodie s jasnými refrény. K tomu všemu totiž Turner napsal texty, kterými šel na ruku (nejen) britské panelákové generaci. Omladině, která se poflakuje po obrovských sídlištích, v nichž se ztrácí jako album "Blah Blah Blah" v diskografii Iggyho Popa. Neví co se životem a u stánku si kupuje levné pivo a cigára. Někdy jim je ani neprodají. V tom to bylo:
Arctic Monkeys se trefili do nálady nervózních teenagerů, odkazy na
The Who,
The Kinks,
The Jam nebo
The Clash mladé určitě nerajcovaly tolik jako nespokojené a otrávené ksichty
Sex Pistols, které si ještě s glosováním
The Streets Arctic Monkeys natrénovali hodně zdatně.
To všechno kapela loňského roku měla a právě to všechno kapela
The View nemá. Proto jejich chytlavé hitovky působí jako holka po nepodařené infuzi. Singly jsou chytlavé, refrény snadno zapamatovatelné, ale tyto atributy jasně přebíjí pocit do betonu zalité umělé hmoty a laciných televizních seriálů. V nich probíhají stejné dialogy, stejné zápletky, stejné city a vždy jsou zabalené do stejně nápaditého formátu, jako je igelitka od Alberta. V úvodu "Hats Off To The Buskers" parta vystřeluje reklamní slogany, na ty ještě pár lidí uslyší, aby v ozáření ze svižných, možná i nadějných momentů dojela celé album a sama sebe opakovaně přesvědčovala, že to rozhodně není špatné a velké momenty že určitě přijdou.
Ale nepřijdou, místo nich se dostaví dlouhá řada stylistických cvičení se zadáním, jak v roce 2007 napsat britský indie-rockový hit. Průhledné jako fólie od maturitního vysvědčení. Jako studenti jsou ti hoši šikovní, to rozhodně ano, ale k tomu, aby se mohli řadit ke kapelám jako
The Libertines nebo
Kaiser Chiefs, kteří talent prokázali jinak než jen technickou zručností ve studiu (tedy něčím vlastním), jim chybí více než hodně.
The View zpívají o holkách a pro holky, pro naléhavost zkoušejí i folkové postupy s akustickou kytarou. Tu si však v rámci svého šprťounství naladili až moc čistě a jasně.
The View jsou kapelou do soutěží, rockeři, co pijou Pepsi, ládujou se u KFC a studují s vyznamenáním. Nemusí to být zlé, ale kdo tomu dnes uvěří? Kdo chce nové hity
Arctic Monkeys, ať počká na novou desku "Favourite Worst Nightmare". Podle všeho bude mít koule. Ne jako "Hats Off To The Buskers", kde
The View ukazují jak by Turner a spol. hráli, kdyby je nic nesralo. A to by zase dost lidí nasralo.