"Nechci bojovat, nechci umřít, chci tě slyšet brečet." Bez nadsázky lze říct, že Arcade Fire svou druhou deskou "Neon Bible" testují život krve v žilách. Toho, komu se při takové "Intervation" divoce nerozproudí, můžeme s naprostým klidem a trochou elitářství označit za ledovou existenci, z níž už život dávno odešel. "Neon Bible" se nejlépe hodí na páteční večer, když jste sami doma a nechcete se mít fajn. Vůbec nic se v tu chvíli neděje, všechno je v normě. Jen cítíte, že dnes by se určitě mělo něco stát, nebo - ještě lépe - se něco mělo změnit. Jsou to chvíle, kdy chcete ven z reality.

Kanadská formace na své novince, jíž navazuje na výborné album "Funeral" z roku 2004, vytáhla emoce nejtěžšího ražení a napsala k nim také hodně slušný hudební doprovod. Ten by mohl fungovat jako soundtrack ke starým, černobílým, intelektuálním filmům, z nichž většinu běžný člověk nikdy neviděl, protože jsou moc náročné. V dnešní době polyfonních melodií, kdy si lidé žádají produkty jasně postavené, aby nemuseli příliš namáhat své mozkové závity, to není úplně běžná věc. Arcade Fire se to snaží bořit a je docela možné, že získají pár spojenců na svoji stranu. Modly střední generace David Bowie nebo Bono jsou, zdá se, připraveny pomáhat.

"Neon Bible" připomíná chození křížem krážem v napůl zhaslém a napůl rozsvíceném městě, kde silně prší a člověk se nemá kam schovat. Klepe se a hledá světlo, za kterým by se vydal, slzy a úzkost organicky splývají s atmosférou místa, kde se zrovna pohybuje. A mezitím v jednom zapadlém baru vysedává mladý Robert Smith a do jeho drastického popíjení nahlas vyhrávají Bowieho "The Rise And Fall Of Ziggy Stardust And The Spiders From Mars" a "Low" spolu s "Closer" od Joy Division. "Neon Bible" je jako záplava příběhů, které nechcete slyšet, protože jsou v nich polomrtví andělé ožralí do bezvědomí a všemožná pakáž nočních měst. "Neon Bible" je jako ztrácet iluze, že cokoliv může být lepší. A taky připomíná vtipy, které se zrovna vůbec nehodí.

Když do jedné skladby "Black Wave/Bad Vibrations" kapela spojí revival tracky pozitivního sexy-popu Blondie a zničeného post-punku Joy Division, je to divné. Jako by musela, ať se děje, co se děje, něčím překvapit. Arcade Fire chtějí posluchače vytrhnout na dvě minuty z depresivního konceptu a hned vzápětí ho tam zase hodí zpátky. Trošku jako hra. Na "Neon Bible" zvládla skupina výborně model, kdy vypouští jasně hitové skladby na účet celku, který pak působí jako jeden velký hit od začátku do konce.

Celou deskou se táhne temná melancholie, kterou neozařuje ani trocha světla. Definitivní tečkou je závěrečná píseň "My Body Is A Cage", v níž Win Butler zvolá (ne nepodobně křesťanské rétorice): "Osvoboď mé tělo, osvoboď mou duši!" Skladba působí jako intimní báseň na rozloučenou, při které se dá těžko vnímat obsah; jsou to chvíle, kdy máte před očima pouze to, co se bude dít v budoucnosti. V nejsilnější písni "Intervation" Butler vyje: "Veškerá jiskra přátelství a lásky umře bez domova / Dělal jsem pro církev, zatímco mi rodina umřela."

"Neon Bible" je jednou z dnešních desek, o nichž se v budoucnu ještě bude hodně mluvit. Je to album, při kterém se díváte do tmy, ve které vidíte všechno: bolest, lásku, nenávist a minulost. Chybí jen výhled před sebe. To asi až příště.