Přiznám to rovnou a bez zbytočných rečí: Na brněnský koncert Miro Žbirky jsem vůbec neměl v plánu jít. Na tramvajových zastávkách jsem sice občas zahlédl nějaký ten zelený plakát s mistrovým jménem a datem vystoupení, ale rozhodně jsem netušil, že se vše odehraje v úterý večer. Ráno mi ale na nočním stolku zavibroval telefon.
"Zdar, jdeš se mnou večer na Žbirku?" ptal se mě kamarád.
"Asi ne, musím se učit," odpovídal jsem. Moc se mi na Mekyho nechtělo. Když jsem se ale rozhodl, že bych šel na koncert pracovně, bylo, ehm, rozhodnuto.

Žádat o akreditaci deset hodin před koncertem by byla solidní drzost, navíc v KC Semilasso, kde jsem měl večer strávit, je největší hlavou docela urostlý pán. V sedm hodin - třicet minut před začátkem - jsem tedy stál na schodech brněnského KC s tradičním transparentem "Koupím lístky", zatímco na pódiu se už připravovala předkapela P.S. A přesně s úderem půl osmé, kdy měl být oficiální začátek, se ze sálu začaly linout tóny první písně. Žádné hvězdy, tihle P.S., pomyslel jsem si. Když jsem posléze potkal člověka s transparentem "Prodám lístky", potykal si s ním a počkal na kamarádovu tramvaj, mohl jsem krátce před osmou vstoupit do sálu.

Semilasso je takový lepší kulturák. Často tady probíhají plesy, večírky a občas i nějaký ten koncert. Minule jsem tady byl na Davida Kollera a křest jeho sólové desky. Tehdy byl sál slušně zaplněn, ale stačilo, aby se fanoušci na sebe trošku víc nalepili a rázem stáli všichni pod pódiem a druhá polovina prostoru zela prázdnotou. Proto jsem byl zvědav, kolik lidí dorazí na Žbirku. Ten je přece jen o něco málo starší, okoukanější a - přiznejme si - už lehce za zenitem. Ze všech česko-slovenských hudebních dinousarů, jejichž hvězdy zářily hlavně v osmdesátkách, však pro mě představuje jednoho z nejlepších. Už jenom proto, že bere svůj věk s větší pokorou, nevyhledává takové ty skandály po česku, i po letech vydává zajímavé desky, na něž si sám píše písničky, a v neposlední řadě se mi zdá, že na své ego hledí ze sympatického nadhledu.

To jsem si ostatně potvrdil během večera. Jakmile se P.S. uklonili, zamávali famouškům a zmizeli v šatně, objevili se na pódiu členové Mekyho kapely. Udělali krátkou zvukovku a šlo se na věc. Zatímco probíhala předehra první, zatím těžce indentifikovatelné písně, začal se kulturák plnit čím dál víc. A když se před mikrofonem objevil sám mistr, slyšel jsem potlesk a hvízdání až od šaten. Bylo zkrátka narváno.

Z první skladby se nakonec vylíhlo "22 dní". Ruce fanoušků šly nahoru už při druhé sloce, kde Miro trefně zpívá: "Ruky už nad hlavu dvíham, zbalím to radšej hneď sám", a zůstaly tam po několik dalších písní. Pak střídal věci staršího i mladšího data. Měl věru z čeho vybírat, vždyť měl k dispozici celou svoji třicetiletou kariéru. "Láskoliek" z posledního alba "Dúhy" obohatil o delší předehru, která vzhledem k naléhavosti textu písni rozhodně prospěla. Snad inspirován The Beatles (jejichž je velký fanoušek) spojil Miro pár svých největších hitů do sebe. "V slepých uličkách" plynule přešel do "Nechodí", z té zase do "Katrin" a celou koláž dovršil dvěma songy v angličtině. Taková beatlesácká "Big Five". Ostatně na liverpoolskou čtyřku mělo ten večer ještě dojít, ale nepředbíhejme.

Před dvacátým songem večera se na chvíli rozpovídal. "Na minulém koncertě nám pořadatel říkal: 'Ten váš program je fajn, ale chybí mi tam ta 'Ordinace'.' Takže teďka zahrejeme tu ordinaci." Pak spustil profláknutý song "Někdy stačí dát jen dech" a já přišel na to, co mi na téhle písničce vždycky vadilo. Iva Fruhlingová. Nic proti ní nemám, i když několik jejich rozhovorů o manželství bylo docela srandovních, ale v tomhle duetu mi její hlas vůbec nesedí. Když ji na koncertě zpíval Žbirka sám, měl úplně jiné kouzlo. Do programu se mu pak vešel i takový bonbónek, jakým byla píseń "Jediná". Tu Meky původně napsal pro Wanastowi Vjecy (deska "Hračky" z roku 2000) a sám ji nikdy živě nezpíval. Ani teď ji vlastně nezpíval, mikrofonu se totiž ujal sólový kytarista Honza Ponocný a Meky mu dělal druhý hlas, stejně jako na "Hračkách".

Během večera také Meky stihl dát jméno své doprovodné kapele ("Robím to teraz pri hraní, aby nemali šancu protestovať.") a pozval na pódium zpěvačku Marthu. S ní si střihl "Sněhuláka" a velký hit "Co bolí to přebolí". Když dozněly tóny další hitovky - "Bieleho kvetu" - došlo na jeho oblíbený britský kvartet. Zanedlouho už celá hala zpívala "Hey Jude" a koncert byl ve finále. Když se nad tím zamyslím, ono se člověku nepodaří každý den stát ve vyprodaném sále a s celým davem zpívat "Ná ná ná nanananá..." Skvělý pocit! Na vlně euforie se pak nesly poslední tři skladby večera - "Zažni", Mekyho vlajková loď "Atlantída" a "Mám rád". Poslední jmenovaná - v pořadí příznačně třicátá - byla parádním závěrem nečekaně skvělého večera.

Na závěr mi dovolte poznámku. V nočním rozvoze vedle mě seděla starší paní a povídala si s kamarádkou: "Tož pěkné to bylo, pěkné. Znala jsme všecky písničky a pěkně jsem si zazpívala. Akorát teda ta v angličtině, jak se tam zpívalo hejdžůd nebo co, to se mi moc nelíbilo."

Setlist:
22 dní
Denisa
Dr. Jekyll a Mr. Hyde
Láskoliek
Bezchybná
Múr našich lások
Bahamy
Milionkráť
Možno sa ti zdá
V slepých uličkách
Nechodí
Pozri čo pre teba mám
Katrin
dvě písně v angličtině
Prvá
Len s ňou
Ty a ja
Na každý deň máš
Někdy stačí dát jen dech
Balada o poľných vtákoch
Zima zima
Jediná
Sněhulák
Co bolí to přebolí
Biely kvet
Hey Jude
Zažni
Atlantída
Mám rád

Miro Žbirka, KC Semilasso, Brno, 6.3.2007