Druhá deska česko-poslko-slovenského projektu Leška Wronky Lewron Orchestra "Vichry" za svou předchůdkyní "Olzou" pokulhává. Koncepční album sráží tuctový příběh a nekvalitní texty, přestože hudebně jde opět o vysoký nadstandard.
Vzpomínáte? Loni brázdila titulní píseň z jejich první desky
"Olza" étery českých rádií, pouštěli ji na Óčku, jedné rozhlasové stanici se stala dokonce znělkou v televizní reklamě. Řeč je o
Lewron Orchestra, velkolepém česko-polsko-slovenském projektu Leška Wronky (mimo jiné "objevitele"
Ewy Farne). Recenze na "Olzu" byly vesměs pochvalné, psalo se o
"neobvyklém a originálním přístupu k populární hudbě" a tento mix filmové a populární hudby se dočkal i živého provedení. Zřejmě proto se Lešek Wronka vrhnul na pokračování "Olzy" a na podzim 2006 vydal koncepční album s názvem "Vichry". Jaké je?
S veškerým respektem, který Wronkovi za odvahu při tomhle projektu náleží, je třeba přiznat, že "Vichry" jsou slabší než "Olza". Což o to, dvanáctka nových písní je znovu profesionálně nahrána, znovu skvěle zaranžována (za veškerou hudbou i produkcí stojí Wronka sám) a znovu bohatá na nástroje jako cimbál nebo housle (plus taky velké množství smyčců). Co ale úroveň desky shazuje, jsou její některé texty a hlavně příběh, který je v podstatě tuctový. Územně jej Wronka zasadil do oblasti (Slezských) Beskyd, kde se vždy střetávaly vlivy české, slovenské a polské, a námětem mu jsou místní lidové pověsti a mýty. Na tom by nebylo nic špatného, lidová slovesnost je skvělý zdroj a i minulé album čerpalo z téhle tematiky, avšak příběh, o který jde na koncepční desce především, je bez nápadu.
Ve zkratce: Na začátku je vše špatně, ale konec dobrý - všechno dobré. Hledal jsem v příběhu nějakou alegorii, ale nenašel ji. Spíš mi připomíná staré řecké báje, například úvodní "Beskid", kterým "Vichry" začínají, je v podstatě středoevropskou variací na Prométhea. Píseň je o zlobě nejvyššího pohanského boha Beskida, text napsal Petr Šiška, předseda Akademie populární hudby. S veškerou úctou k němu, text je strašný a neinvenční. To už lépe vyznívají verše Mirky Szawiske i Leška Wronky, které jsou v polštině a alespoň jsou zvukomalebné.
Že texty hudbě přitěžují, však neznamená, že je deska vyloženě špatná. V sedmé skladbě "Gygóna" se rozezní hlas Martiny Balogové, který této písni opravdu sedí, je to taková česká
Ruslana. Osmička "Solanna" je zase krásná balada o konci lásky. I onen úvodní "Beskid" má jedno plus, a sice hlas Honzy Toužimského z
Arakainu. Zkrátka a dobře, "Vichry" se vám budou líbit jako soundtrack k odpoledni, k umývání nádobí nebo vypisování přihlášek na VŠ. Hudba je pestrá, příběh díky textům v polštině vnímat nebudete a odpočinete si od klasického rádiového popu. Hudba za osm, texty za čtyři, ve výsledku šestka.