Na tom, co předloni napadlo sheffieldské chytrolíny Arcrtic Monkeys, se rok po jejich debutu stačila svézt celkem slušná řádka kapel z britské indie zásobárny. Zvuk smíchaný ze zabijáckých úderů The Who a atmosféry základního uskupení The Jam u kytarovek znějících britsky stále funguje, zvláště když kapely přidají něco vlastního. Třeba pouhý pohled na život a teenagerské příběhy. The View z ostrovů předcházela samá výborná doporučení. Dojem z desky "Hats Off To The Buskers" byl bohužel takový, že mají akorát ten zvuk a v zásobě pár laciných klišé ze sekáče první londýnské periferie. Ani The Fratellis se netváří nijak sofistikovaně, ale zábavy s nimi a jejich debutem "Costello Music" je asi stejně jako slz s Radiohead.

The Fratellis mohou být spásou pro ty, kteří kytarové kapely hltají hlavně od jejich základů. Nestojí o žádné experimenty se zvukem, a tím pádem je nastupující vlna nu-rave skupin (v čele s Klaxons) kombinující kytary a taneční muziku s chemickou party atmosférou nezajímá. Co nezajímá... spíše otravuje. Recenzovaná parta přichází naopak s elegantním rozjetým "středoškolským" rock'n'rollem o garážovém klimatu, popové složce věci umazané od countryového bahna posledního alba Primal Scream, které The Fratellis otočili zády k Americe a čelem k Británii. Trojice (podobně jako tomu bylo u Ramones, mají všichni stejné fiktivní příjmení, tedy Fratelli) je ze Skotska a Franz Ferdinand, hlavně ve verzi pro rok 2005, jí úplně vzdálení nejsou.

Netváří se vůbec jako někdo, kdo by měl kázat o životě. Naopak - kouřej, chlastaj, hulej, bavěj se jako britská mládež, když se chce na chvíli vypnout - a přitom jsou jednou z nejinteligentnějších indie akvizic poslední doby. Všechny písničky jsou spíše zápisky pouličního rock'n'rollu polité laciným pivem vyřvávané na školním večírku. Tam se všichni přijdou bavit - nikoho žádné starosti nezajímají. Teď je party, tady jsou filmy, tady pivo, volnej pokoj v patře, bavte se jako my, nebo vypadněte, mohlo by znít motto alba "Costello Music". Ve chvílích, kdy se skupina začne pouštět do emotivní stránky věci, přichází staré známé každěj ví, žes minulou noc brečela v baladě "Everybody Knows You Cried Last Night", kterou by mohli hrát The Beatles, kdyby se na pár týdnů zavřeli někam do garáže, stále fascinováni nenáročnou chytlavostí svých prvních alb, přitom ale hnáni touhou nahrát syrový rock'n'roll a milostný dopis v jednom. Příjemné vzpomínky, vám říkám.

"Costello Music" je od začátku do konce absolutně zábavné - balady a nářezy kompiluje ve správném poměru, stejně tak i pořadí skladeb je vyrovnané a kapela přidává i vtipné hlášky. V dobrém slova smyslu si udržuje nadhled a aktuálním způsobem připomíná mimo zmiňovaných The Who a The Jam ještě The Kinks a hlavně The Sonics. Působí přesně jako jejich dnešní obdoba - poetické výlevy, kytarové nátěry, rozkecané povídky nočního Londýna zapsané v Glasgow, s moderním ideálně vyčištěným zvukem. Singl "Henrietta" sebou hází jako rozjížděcí položka dobré diskotéky: trochu nenáročné a vlezlé la la tra la la popěvky mezi řádky, tempo uhánějící rychle vpřed přímo v uších, zapamatovatelný zpěv jako znělka večerních zpráv a do toho vybublávající oldies groteska s výkřikujícím oooou, změny rytmiky, aby nenudili. Yeah, vám říkám.

The Fratellis pochopitelně nevymysleli nic nového. Jen přišli s dobře napsanými písničkami, zábavnými texty, dobře smíchanými s ryze britskými vzory a country atmosférou, ve které amerického nezůstalo téměř nic. "Costello Music" vlastně ukazuje, jak by v současnosti měly britské kytary znít, pokud se na ně nemá tančit a nemají nudit unylostí a tupostí, kterou nezachrání ani dobře sestříhané patky. Skvělá deska, vám říkám.