Petr Hapka a Michal Horáček jsou na naší hudební scéně pojmy vpravdě monumentální. Každé jejich společné dílo je očekáváno s napětím, každé je chváleno kritikou a po desítkách tisíc kusů nakupováno posluchači. Není to už jen taková setrvačnost? Odpověď se pokusí nalézt malinko opožděná recenze na předvánoční novinku "Strážce plamene".
Skladatel
Petr Hapka a textař
Michal Horáček tvoří duo velmi specifické. Prodávají desetitisíce svých desek, a přesto se tím neuživí, neboť jejich puntičkářství a perfekcionismus způsobují, že každou novou desku nahrávají déle a déle a náklady na pořízení nahrávky nakonec převyšují zisky z prodejů. Jim to ale nevadí (a pochopitelně zejména v případě Michala Horáčka není finanční efekt nijak podstatný). Takový přístup může přinést dva možné výsledky: buďto je nahrávka - abych tak řekl - přepiplaná, nebo zkrátka bezchybná. Co se týče zvuku, aranží či zpěvu, platí bezesporu druhá možnost. Otázkou je, zda je tahle deska i něčím nová, invenční, či jenom opakuje klasický H & H rukopis.
Řeknu ti to rovnou, starostlivá máti
Doplést mi tu šálu už se nevyplatí
Už je dávno víc než dostatečně dlouhá
Na pořádnou smyčku popadla mě touhaŘíct jen přišel pátek - vhodný den
otevřete okno, aby duše mohla ven
"Strážce plamene" má pro mě tři úrovně. Dvě skladby se zkrátka a dobře příliš nevydařily, jsou pro mé uši jakoby vysezené, nenapadnuté. Bohužel to v obou případech
odnesla Jana Kirschner. Možná mě za tento názor čeká pranýř, ale ani "Vidoucí, ale neviděná", ani "Sněžná sova" nedosahují kvalit ostatních písní na desce. Texty malinko o ničem (což se Michalu Horáčkovi stává vskutku málokdy), nevýrazné melodické linky, nudné aranže. Tyhle dvě písně mě ani za mák nebaví.
Má dlaně jak pytlák v lese, tlukot srdce zrychluje se
Nejste starší ročník, pane, rty však máte rozpukané
Moře smutku je holt slané, chyťte se mě, chyťte, pane
Jsem to stéblo pro tonoucí na hotelu v OlomouciDruhou část tvoří typické prvotřídní hapko-horáčkoviny, jakých už jsme nemálo slyšeli. Jsou jako dvanáctiletý Jameson: ničím nepřekvapí, ale jsou prostě výtečné, a volba pěvců je dokonalá. Překvapí ještě někoho vynikající šansonová poloha Dana Landy ("Otevřete okno, aby duše mohla ven", "Díkůvzdání")? Nepřekvapí, spíš možná zamrzí jeho četné odpůrce, kteří chtě nechtě musejí uznat, že v této poloze to Landovi zkrátka sluší. Stejně tak nepřekvapí
Hana Hegerová ("Kdo by se díval nazpátek") či nový objev Michala Horáčka, "Strážce plamene"
František Segrado. A
Szidi Tobias "Na hotelu v Olomouci" je bezesporu jedním z vrcholů celého alba. Ale stále zůstává nezodpovězená otázka: přináší tahle deska něco nového?
Sám piju ve své skrýši a z pod postele slyším
Své spokojené myši, já nechal jsem je žít
Má stará hlava kance je prosta elegance
A přesto mám své šance a ty půjdu promarnitAno, přináší. A to nové, byť pokrok je velmi mírný v mezích H & H zákona, jsou zlaté koruny desky, a to hnedle tři. Závěrečné nádherně modré blues "Hlava kance" jako by z pera a piana vypadlo Suchému a Šlitrovi. Téměř folkovou kytarou prodchnutou "Neodolatelnou" si jistě
Jaromír Nohavica nevybral náhodou (Nohavica byl prý jediný, který si písně, jež na albu zpívá, mohl vybrat sám), málem bych se vsadil, že tuto píseň napsal on. A co dodat k singlu "První noc v novém bytě"? Slyšeli jste, že? Bude se snad se mnou někdo přít, označím-li tuto skladbu za jednoduše
nádhernou?
Tak. Je to tu zas. Nová deska Hapky & Horáčka & všech výtečně zvolených zpěváků (& nezapomínejme též na vynikající instrumentalisty, přičemž zejména basa Vladimíra Gumy Kulhánka a kytara Michala Pavlíčka jsou skvostné) je opět chválena a naveliko kupována. Víte proč? Je zase dobrá. Moc dobrá.
P. S.: Zda se mnou bude souhlasit deset kolegů redaktorů, či nikoli, zvíte zanedlouho v makrorecenzi.