Nový Bond. Nový soundtrack. Před necelými deseti lety převzal taktovku po Ericu Serrovi David Arnold. Jeho rukopis se podílel nejen na mnoha bijácích, ale také na skladbách třeba takové Natashi Bedingfield, Shirley Manson nebo Massive Attack. A od věci není ani fakt, že je v příbuzenském vztahu s písničkářem Damienem Ricem. Kořeny tu jsou, talent taky. Skvělý soundtrack?
8/10
David Arnold - Casino Royale (soundtrack)
Skladby: African Rundown, Nothing Sinister, Unauthorised Acces, Blunt Instrument, CCTV, Solange, Trip Aces, Miami International, I'm The Money, Aston Montenegro, Dinner Jackets, The Tell, Stairwell Fight, Vesper, Bond Loses It All, Dirty Martini, Bond Wins It All, The End Of An Aston Martin, The Bad Die Young, City Of Lovers, The Switch, Fall Of A House In Venice, Death Of Vesper, The Bitch Is Dead, The Name's Bond... James Bond
Celkový čas: 74:08
Vydavatel: Sony BMG
Tady
David Arnold měl odmalička rád práci Johna Barryho, takže když se dal na komponování filmový hudby, měl vcelku jasno, v jakých závěrečných credits by se mělo jeho jméno alespoň jednou objevit. Šel na to hodně chytře. V roce 1997 produkoval desku "Shaken And Stirred: The David Arnold James Bond Project", která byla až po okraj záznamový stopy plná nových verzí legendárních motivů ze všech dosud natočených bondovek. Kooperace s Jarvisem Cockerem, Iggy Popem nebo vedoucí členkou
The Pretenders Chrissie Hynde. Do křesla se z toho pohodlně usadila i samotná veličina - pan Johny Barry, a tak jednou vytočil číslo na paní produkční Barbaru Broccoli, že by pro ní měl tip, co se týče zvukovýho obsahu nadcházející "Tommorow Never Dies".
"Sny jsou neuchopitelné jenom do té doby, než máte dokonalý plán." To nikdo neřekl. Zatím.
Než zasednul ke stolu, aby se mu v hlavě vyrojily první noty pro agenta ve službách Jejího veličenstva, měl za sebou už dost na to, aby se mu neklepala ruka nad pěti linkama. "Stargate", "A Life Less Ordinary", "Last Of The Dogmen", "The Independence Day".
David Arnold zkrátka není žádný ořezávátko, aby bylo konečně jasno.
"Casino Royale" je restart v posledních letech dost skomírající série o charismatickém chlapíkovi z britské tajné služby. Radikální řezy v podobě blonďatého a nebritsky ostře řezaného hlavního představitele, kterému dokonce teče krev a bourá desetiletími budované mýty jednoduchými dialogy -
"Martini s vodkou." - "Protřepat a nemíchat, pane?" - "Vypadám snad, že mi na tom sejde?", absolutní výmaz science-
fiction říznutými hraček od pana Q a na povrch bublajících emocí, daly fanouškům série dost zabrat. Znovuzrození se vlastně nedotklo jedné jediné věci a tou je právě zpracování zvukové stránky. A to je dobře!
John Barry se svojí prací zaryl do atmosféry života Jamese Bonda hodně silně, hodně hluboko. Arnold pracuje s jeho odkazem citlivě, přesto se nebojí vlastní exprese, kterou se přeci jen snaží Bonda dostat do doby, v níž se pohybujeme. Mezi nejsilnější část soundtracku patří motiv věnovaný Bondově femme fatale Vesper. Několik klavírních tónů, které se táhnou všemi scénami (skladbami), v nichž se rodí, děje a končí jejich vzájemný vztah, je něco tak neuvěřitelně křehkého a silného zároveň, že na místě je akorát uznalé pokývání hlavou.
David Arnold je ideální Barryho pokračovatel, protože se za žádnou cenu nesnaží předělávat, a tím degradovat práci svého předchůdce, ale dokáže skvěle pracovat s připravenou půdou. Někdy se talent nutně nemusí projevovat přepisováním dějin. Arnold má cit. A "Casino Royale" je jeden z nejlepších soundtracků minulýho roku. Tak!