Chápu, proč se vydávají soundtracky u filmů, které jsou divácky velice úspěšné a hudba je něčím neobvyklá a jedinečná. Film "Pravidla lži" je nepochybně velice zajímavý debut dokumentaristy Roberta Sedláčka, který líčí bez milosti a nějakého idylického předstírání psychiku i osudy bývalých narkomanů. Nicméně, masově stravitelný asi nebude a bohužel nemá ani ambice stát se třeba kultovním snímkem. Proto si nejsem jistá, zda bude mít někdo po jeho shlédnutí potřebu zajít do obchodu a soundtrack si pořídit.

Hudbu má na svědomí skladatel Tomáš Kympl, který spolupracuje například s Helenou Vondráčkovou, Michaelem Kocábem či Láďou Křížkem. Kromě tří skladeb je soundtrack ryze instrumentální záležitost. Syrová fúze vážné hudby, taneční elektroniky a dokonce i metalu dotváří duševní rozpoložení postav i vhodně podbarvuje drásavý děj. Kympl se snažil zachytit proměnlivost povahy, vnitřní boj, kdy pocity osamělosti a bezmoci přecházejí ve vlny vzteku. Surová skořápka skrývá touhu a naději. Psychedelie vyjadřuje šílenství drogového opojení. Rozpínavé metalové řádění doprovázené procítěným, hrubým a uječeným zpěvem Jardy Adamce asociuje zoufalost a sklíčenost.

Monotónní vyhrávky připomínají stav utěšené apatie. Bezstarostná melancholie je vystupňovaná v dramatickou naléhavost. Kympl líčí pomocí hudby poměrně věrohodně i stavy depresí, zádumčivosti, nevraživosti a traumat. Citlivě vykresluje ponurou, tajemnou atmosféru. Strach i skrytou hrozbu. Nechává diváka v neustálém napětí. Ovšem diváka, nikoliv posluchače. Bez kontextu filmu postrádá CD jakýkoli rozumnější účel. Je to zbytečná a plochá nahrávka, která je vhodná spíš jako kulisa v sebelítostivých chvilkách a není schopná udržet posluchačovu pozornost.