Přestože skládání a interpretování hudby se věnuje už několik let, dosud byl veřejnosti známý hlavně jako herec (nejznámější je coby retardovaný Standa Pichlík z "Nudy v Brně"). Nedávno se to rozhodl napravit a natočil svoji prý první regulérní desku "Uletěl orlovi" (pod jeho jménem však už vyšel sountrack k filmu "Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště"). Chytáte se za hlavu v obavě z dalšího hudebního blábolu mediálně známé perzóny? Vychladněte...
7/10
Jan Budař - Uletěl orlovi
Skladby: CD - Drzý kohoutek, Maminčin tatínek, Erekce, Vlasy, Nekonečná láska, Pomíjivá píseň, Nikdo neví, co je za smrtí, 2 Draci, Máminy prsa, Audrey (See You Soon), Zaplétat těla, Mirka, Tak dokonale, Cuando veremos el mar juritos, Makrela, Kolečko, Uplakánek / DVD - Drzý kohoutek, Uplakánek, Nikdo neví, co je za smrtí, Erekce, Audrey (See You Soon)
Celkový čas: 55:36
Vydavatel: EMI
Krásně si to napsal.
"Jednou Jan Budař viděl zpívat Stinga v televizi. Úplně ho uhranulo, že jen tak seděl a zpíval nějakou krásnou píseň a bylo to tak zvláštně smutné a zároveň povznášející. A Jan Budař seděl jako přibitý a hleděl a nemohl se odtrhnout, i když vůbec nerozuměl, o čem se v té písni zpívá. Maminka ho volala k večeři, tatínek potřeboval pomoct se záchodem, zase nějak tekl, sestru zas televize rušila při učení, ale Jan Budař seděl a hleděl a pak tajně plakal, když si před tím zavřel dveře, to aby ho při tom nikdo neviděl. A od té doby chtěl Jan Budař taky takhle hrát." Tak krásně si to napsal, že nešlo neocitovat. Nehledě na to, že ono uvnitř uvozovek dost napovídá o jeho novince "Uletěl orlovi".
Si ho představte. Jak tak sedí a zpívá píseň. Zvláštně smutnou a zároveň povznášející. Mluví v ní přesně o takových obyčejných věcech jako sledování televize, ale dá tomu podivně pěknou, vlastně estetickou formu. Zpívá v baru s kapelou - o platonických láskách a ostychu. Zpívá u okna, za nímž tiše sněží - o samotě a bezprizornosti. Na Karlově mostě s akordeonem a kloboukem na drobné - o zmatenosti a strachu. Do telefonu své milé - o stesku. Na mostě nad řekou - o dobrovolné smrti. Zpívá o životě (a jeho konci). Syrově, upřímně, přesvědčeně. Je roztomile dojemný i zábavně potrhlý. Veskrze se nesnaží okouzlit vybraným slovníkem ani velkými myšlenkami, jen říká, co ho napadá, jakoby spatra, což samozřejmě nejde s absolutní precizností. Sem tam se zbytečně opakuje, sem tam dělá dojem trochu neohrabaného prosťáčka se smýšlením dítěte. (Když už hovoří vznešeně, většinou proto, že tlumočí slova kamaráda Morávka, který by to měl s paní muzikou taky zkusit.) Stejně mu to ale zhltnete.
"A pak byl šťastný, že je to tady, že je v kapele a zpívá a hraje, i když mu na JAMU učitel Císař říkal, že je to špatné ten Budařův zpěv, že lepší trojka, líp že to nepůjde." Učitel Císař neměl špatný sluch. Budař se občas projeví falešně, vyšinutě. Jenže umění není vždy o akademické přesnosti. Je také o TOM. V jaké míře v umění požadujete přesnost a v jaké TO, už je pak věc individuality. Budařovi každopádně znatelně pomáhá jeho, vlastně Eliščin band, poskládaný ze zjevně talentovaných a patřičně zkušených muzikantů. A největší devizou je jemnocit pro aranžmá - zvuk desky hraje celou paletou sytých barev. Intimita kontrabasu a klavíru se vylíhne ve smyčcový bigbít, funkové dechy si zcela nenuceně tykají s bluesovými náladami. Už jen pro to deska stojí za pozornost.
"1. května na svátek práce měli premiéru. Úplně narvané Divadlo na Zábradlí se chvělo nedočkavostí. Hráli trochu falešně s velkou chutí. Aňa Geislerová seděla ve třetí řadě, vedle seděl Pepa Fojt. Oba se na ně smáli, aby jim dodali odvahy. Po koncertě za nimi přišel Josef Vomáčka a říká: 'To nebylo špatné. To nebylo špatné. Vůbec ne.'" Josef Vomáčka nemá špatný vkus.
Jan Budař sice není
Sting a Eliščin band nejsou
The Police (když už přirovnání, tak: Tu je trochu Ebenem, tu Macháčkem, tu Bulisem, tu Schmitzerem a tu zase malinko Nohavicou). Ovšem je dobrým společníkem, pokud si na něj najdete čas, pokud na něj máte správnou (rozněžnělou) náladu. Sednete spolu ke stolu v kuchyni, dáte čaj, zahledíte se do příšeří zimního odpoledne a zadumáte nad obyčejnými věcmi lidského živoření, což rozhodně není od věci. Třeba vás v té náladě nakonec přiměje zavřít dveře a tajně plakat.
P.S. Kdyby vám chtěl pustit nějaké to vlastní video, dejte si říct. Před kamerou mu to prostě jde. Však víme...
CD/