Nicky Wire a James Dean Bradfield, kmenoví členové Manic Street Preachers, se v posledních měsících rozhodli vyřešit nejen problémy osobní, ale především ty vztahující se k jejich domovské kapele, a vydali sólové desky. Po jejich poslechu musí být zřejmé, že ve skupině to logicky z hlediska jak by měla dnes skupina znít musí drhnout - každá deska je totiž úplně jiná a nějaká rozumná spolupráce těchto dvou muzikantů se jeví minimálně hodně nereálně.

James Bradfield v půli prázdnin vydal samoúčelnou, podbízivou, nenáročnou kytarovou desku plnou rádiových hitů. Kolega Nicky Wire se naopak otočil někam daleko dozadu a řekl si, že by bylo fajn si ještě jednou připomenout kořeny. Jeho deska "I Killed The Zeitgeist" totiž zní jako z garáže. Je vyzrálá, muzikantsky zručně udělaná, autentická a energická. Nicky Wire si hraje hlavně s emocemi - nejde ale o patetické výlevy, nudná témata typu "proč už mě nemiluješ? Vždyť nám spolu bylo tak skvěle", ale o skutečná, trošku naivní sdělení na pomezí klasického poselství rock'n'rollu a deníčku nasraného výrostka, co si právě založil kapelu. Sice už na to Nicky nemá věk, ale rozhodně to nepůsobí směšně. Baskytarista Manic Street Preachers to na fanoušky zkouší zbraněmi stále mladého rockera s post-punkové garáže. Ještě jednou, možná naposled, chtěl nahrát syrovou, depresivní rockovou desku, kterou přitom budou moct poslouchat i fanoušci posledních popových desek domovské kapely.

"I Killed The Zeitgeist" je drsně ubrečeným albem, vzpomínka z deníku dvacetiletého kluka z kapely. Jsou tam otázky, odpovědi i z dávných dob rozzlobená vzpoura: "The boys in the band / They don't give a fuck / All they want is some kimono rock. Nicky Wire by mohl zpívat něco ve stylu "I'm famous rock'n'roll star", místo toho se možná sám sebe ptá, zda je velká kapela to, co opravdu chtěl. V konečném důsledku jeho sólové skladby vyznívají jako nepříjemné vzkazy kolegům z kapely. Přesně jako ty řeči, které se říkají nejhůř do očí. Dvacetiletej kluk holce napíše smsku, že už ji nechce vidět - muzikant nahraje několik písniček: v nich bude přehánět, řvát a doufat, že ho alespoň někdo pochopí. Většinou to dopadne tak, že nad tím většina lidí mávne rukou se slovy, že se dotyčný zřejmě zbláznil a neví, co chce. U Wirea je to přesně naopak: ví, co chce, ale težce se to říká naplno. Možná pochopil, že obyčejné zamyšlené písničky jsou více, než čísla jedna v hitparádách a vyprodané stadiony.

Na desce "I Killed The Zeitgeist" si téměř všechno udělal sám: napsal texty, nahrál kytary i baskytary a samozřejmě celé sám nazpíval. Jeho zpěv je takový, že ho rozhodně nemůžete označit nějakým silně expresivním slovem. Po technické stránce je totiž hodně limitovaný, Nicky toho moc nezazpívá, v refrénu se do toho nemůže opřít. Sází tedy hlavně na výraz a přesvědčivost, a to mu vychází perfektně.

Album "I Killed The Zeitgeist" rozhodně není pro každého. Kdo ale v muzice hledá opravdové emoce a pocity, bude ho tato věc bavit déle než většina oceňovaných věcí.