Reklama

Nicky Wire vytáhl zbraně z post-punkové garáže

29.11.2006 05:00 - Benjamin Slavík

Baskytarista populární kytarové kapely Manic Street Preachers Nicky Wire vydal svou první sólovou desku. Pojmenoval ji "I Killed The Zeitgeist". Toto album je vlastně jeho reakcí na sólový počin lídra domovské skupiny Jamese Deana Bradfileda. Komu se zadařilo lépe? Pokračujte v naší recenzi.
8/10

Nicky Wire - I Killed The Zeitgeist

Skladby: I Killed The Zeitgeist, Break My Heart Slowly, Withdraw Retreat, Goodbye Suicide, The Shining Path, Bobby Untitled, You Will Always Be My Home, So Much For The Future, Stab YR Heart, Kimono Rock, Sehnsucht, (Nicky Wires) Last, Everything Fades
Celkový čas: 41:53
Vydavatel: Sony BMG
Nicky Wire a James Dean Bradfield, kmenoví členové Manic Street Preachers, se v posledních měsících rozhodli vyřešit nejen problémy osobní, ale především ty vztahující se k jejich domovské kapele, a vydali sólové desky. Po jejich poslechu musí být zřejmé, že ve skupině to logicky z hlediska jak by měla dnes skupina znít musí drhnout - každá deska je totiž úplně jiná a nějaká rozumná spolupráce těchto dvou muzikantů se jeví minimálně hodně nereálně.

James Bradfield v půli prázdnin vydal samoúčelnou, podbízivou, nenáročnou kytarovou desku plnou rádiových hitů. Kolega Nicky Wire se naopak otočil někam daleko dozadu a řekl si, že by bylo fajn si ještě jednou připomenout kořeny. Jeho deska "I Killed The Zeitgeist" totiž zní jako z garáže. Je vyzrálá, muzikantsky zručně udělaná, autentická a energická. Nicky Wire si hraje hlavně s emocemi - nejde ale o patetické výlevy, nudná témata typu "proč už mě nemiluješ? Vždyť nám spolu bylo tak skvěle", ale o skutečná, trošku naivní sdělení na pomezí klasického poselství rock'n'rollu a deníčku nasraného výrostka, co si právě založil kapelu. Sice už na to Nicky nemá věk, ale rozhodně to nepůsobí směšně. Baskytarista Manic Street Preachers to na fanoušky zkouší zbraněmi stále mladého rockera s post-punkové garáže. Ještě jednou, možná naposled, chtěl nahrát syrovou, depresivní rockovou desku, kterou přitom budou moct poslouchat i fanoušci posledních popových desek domovské kapely.

"I Killed The Zeitgeist" je drsně ubrečeným albem, vzpomínka z deníku dvacetiletého kluka z kapely. Jsou tam otázky, odpovědi i z dávných dob rozzlobená vzpoura: "The boys in the band / They don't give a fuck / All they want is some kimono rock. Nicky Wire by mohl zpívat něco ve stylu "I'm famous rock'n'roll star", místo toho se možná sám sebe ptá, zda je velká kapela to, co opravdu chtěl. V konečném důsledku jeho sólové skladby vyznívají jako nepříjemné vzkazy kolegům z kapely. Přesně jako ty řeči, které se říkají nejhůř do očí. Dvacetiletej kluk holce napíše smsku, že už ji nechce vidět - muzikant nahraje několik písniček: v nich bude přehánět, řvát a doufat, že ho alespoň někdo pochopí. Většinou to dopadne tak, že nad tím většina lidí mávne rukou se slovy, že se dotyčný zřejmě zbláznil a neví, co chce. U Wirea je to přesně naopak: ví, co chce, ale težce se to říká naplno. Možná pochopil, že obyčejné zamyšlené písničky jsou více, než čísla jedna v hitparádách a vyprodané stadiony.

Na desce "I Killed The Zeitgeist" si téměř všechno udělal sám: napsal texty, nahrál kytary i baskytary a samozřejmě celé sám nazpíval. Jeho zpěv je takový, že ho rozhodně nemůžete označit nějakým silně expresivním slovem. Po technické stránce je totiž hodně limitovaný, Nicky toho moc nezazpívá, v refrénu se do toho nemůže opřít. Sází tedy hlavně na výraz a přesvědčivost, a to mu vychází perfektně.

Album "I Killed The Zeitgeist" rozhodně není pro každého. Kdo ale v muzice hledá opravdové emoce a pocity, bude ho tato věc bavit déle než většina oceňovaných věcí.


Reklama

NÁZORY

Vložit názor

Povinné položky jsou označeny hvězdičkou. E-mail je třeba pouze pokud budete chtít zasílat reakce a nebude zveřejněn.

Zasílat reakce e-mailem na vaši reakci, článek nebo nezasílat.

Antispam: * Napište první dvě písmena ze slova musicserver
Bez správné odpovědi na tuto otázku nebude názor přidán.

  • Nicky vítězí (Standa, 29.11.2006 18:25) Reagovat

    Děkuji za recenzi a připojuji svůj souhlas. Mám obě desky a je pravda, že si raději poslechnu desku Nickyho. James má výborný hlas a jeho písničky šlapou, ale jako celek je to bohužel dost průměrné a místy se to dá celkem snadno zaměnit s jakoukoliv jinou britskou partou (což bylo dříve nemožné). Nickyho deska sice nezbourá hitparády, ale možná právě proto bude v mém přehrávači rotovat častěji. A ten vypravěčský zpěv-nezpěv k té hudbě sedí naprosto přesně. Nevím, jak to vypadá s Manics jako celkem (četl jsem něco o přípravách nové desky), ale pokud ještě něco vydají, doufám, že se to bude blížit víc "Know Your Enemy" než "Lifeblood". Ty kytary, provokace a trocha levicového kázání už mi prostě chybějí. Nicky je tedy vítěz - připomněl mi kytarovější období Manic Street Preachers.

  • Nevim (shaz, 29.11.2006 19:02) Reagovat

    Tož nevim jestli bylo nutný potopit desku JDB aby vynikla tahle deska. Obě jsou myslim dobrý, každá jiná, podbízivá ani jedna. A že by MSP měli nějaký spory jste si vymyslel, pane recenzente.

  • Ale ale... (Vašek, 30.11.2006 15:13) Reagovat

    Souhlas s Shazem. O problemech v kapele nemuze byt rec - proto si ta sva alba nenatocili. Jamesovo album Great Western se mi zda hodne dobre - logicky vice pripomina klasicke Manics, kdyz je to vzdy James, kdo pise hudbu. Oproti tomu Nicky pojal sve album dekadentne a spis do toho sel, aby se nenudil, nez se zase Manics sejdou na dalsi desce.

Reklama

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY