Anglofonní část médií vynáší Bena Drewa aka Plan B a jeho debutovou desku hodně hodně vysoko. "Who Needs Actions When You Got Words" je nejenom dlouhej název, výborně vypointovanej slogan použitelnej prakticky kdekoliv, ale taky sedm slov útočících na zlatou destičku vraženou do podstavce ocenění pro nejlepší prvotinu. Je to tak. Hip hop ušel dlouhou cestu a i lidi kolem mne, co jsou v jeho problematice mnohem zběhlejší, značně obměnili svoje playlisty. Střední škola se nesla v duchu naivních a repetitivních textů o tom, jak je nebe modrý, tráva zelená a hulení dobrý. Začátky vždycky bolí a desky, co mi byly doporučovány, toho byly důkazem. Před maturitou mě rozsekala kombinace grime a SuperCrooo, konzumovaná v nerozumných dávkách, ale odděleně. Grime postupně přerostl i do playlistů těch ortodoxních, Dizzeeho a Lady Sovereign a The Streets najednou bereme všichni. Bez ohledu na to, na kolik mi přišlo Lyrik Derby (chtěl bych napsat číslo, ale už si nevzpomínám) debilní a jim ne. A teď Plan B.

Ročník 1984, Londýn. Ideální věk, aby ho měla ráda úplně jiná skupina lidí, než pro kterou se Ben Drew rozhodl. Nebo možná taky ne. "Who Needs Actions When You Got Words" není nahrávka jednoho silničního pruhu, což jde ruku v ruce s tím, aby během cesty klidně i několikrát vyměnil auto. Plan B jde nekompromisně přes čáru. Plnou i přerušovanou. Hip hop v tuhle chvíli funguje jako nadřazená položka v tabulce, z níž vychází několikero čar. Šedesát minut generační výpovědi, která postrádá jakoukoliv snahu zaoblit hrany, nenazývat věci pravým jménem. Sex nezletilejch, smrt, znásilnění, drogy - to všechno Drew servíruje s kytarou v ruce. Předpokládám, že informace o tom, že Plan B je ten kluk s kytarou opatřenej nálepkou "Eminem meets Damien Rice", je nošení dříví do lesa.

Britská BBC si zakládá na tom, že je seriózní médium, a ta kluka, co rozhodně nešetří čůrákama a píčama, přizvala do společnosti Sound Of 2006. Že by ideální odpověď, zda vulgarita patří do hudebních médií? Otvírák "Kidz" jen lehce naznačuje, kudy se bude tahle návštěva ubírat. Vypravěčskej styl, co si nezadá se skrčkem Skinnerem, silnej text, jehož pasáže by se klidně daly rámovat. Očistíte si boty, usadíte v obýváku a čekáte kafe. Jenže "Sick 2 Def" je spíš vodka s džusem v kurva jiným poměru, než jste navyklí z oblíbenýho podniku. Ostrá kytara, afektovaný hlasivky, síla, démoni. Takhle to jde celou dobu. "Who Needs Actions When You Got Words" dává pokaždý něco jinýho, než posluchač očekává. Ben Drew zdatně a beze ztrát skáče mezi tvrdým britským undergroundem a nejvíc MTV friendly záležitostma, střílí si z eurodanceový scény a i z "druhýho 2Paca" (Eminem).

Hip hop v tuhle chvíli funguje jako nadřazená položka v tabulce, z níž vychází několikero čar, který znamenají jedno jediný. Slovo žánr dostalo kopanec do koulí & na čelist. Ztrácí smysl. Plan B, "Who Needs Actions When You Got Words", v něčem se dá ostrovním médiím ještě věřit. Debut roku? Dávám hlas.