No Name - Můžeme se zničit jedině sami

13.12.2006 14:00 - Václav Trávníček | foto: facebook interpreta

Slovenská skupina No Name si k prvnímu kulatému výročí nadělila koncertní desku a DVD "Live In Prague". Pop-rockoví muzikanti z Košic pokřtili nové album v Praze a ve stejném městě také poskytli musicserveru rozhovor. Mluvilo se o koncertech, muzice, cestování a o tom, kdo může No Name zničit.
No Name, Brno, 25.4.2006 small g
© Jaroslav Robert / musicserver.cz
Novou desku "Live In Prague" natočili No Name, jak je i z názvu placky patrné, v českém hlavním městě - konkrétně v Sazka Areně, donedávna ještě nejmodernější hale Evropy. A protože se jedná o desku koncertní, motal se rozhovor především kolem živých vystoupení. Povídal jsem si se dvěma členy této košické kapely - zpěvákem Igorem Timkem a baskytaristou Vilamem Gutrayem. Přestože jsme měli na rozhovor vyčleněnou půlhodinu, u sklenky višňového džusu jsme toho stihli docela dost: maturitu Igorova mladšího bratra Dušana, Viliamovu stručnou, leč hutnou přednášku o složení alkoholu nebo v dávných dobách převzatý hit od Petera Nagyho "Kristínka iba spí".

Proč jste se rozhodli vydat živou desku? A proč natáčet právě v Sazka Areně?

I: Sazka Arenu jsme si dali jako takovou třešničku na dortu na závěr slovensko–českého jarního turné. Je to nejmodernější hala v Česku a moc jsme tam chtěli hrát. Poslední koncert bývá vždycky ten úplně nej. Všichni jsme sehraní, pravá ruka ví, co za okamžik udělá levá, a tak dále. Investor nové desky je z Prahy a jednoho se nás zeptal: "Chlapci, nechcete natočit DVD?" Kdo by samozřejmě nechtěl, že jo. A navíc v Sazka Areně, kde opravdu nehrál každý. Náš klávesák Zoli natočil všechny ty plakáty, kdo tam už před námi vystupoval, Red Hot Chilli Peppers, Madonna, No Name...

Nežárlili slovenští fanoušci, že se živák natáčel v Praze, nikoliv na Slovensku?

I: Nám nezáleží na tom, kde natáčíme. To, že jsme slovenská kapela, neznamená, že nebudeme natáčet třeba ve Švýcarsku nebo Německu. Ostatně, v úvahu přicházelo, že poslední album "Čím to je?!" budeme natáčet v Polsku. Nakonec jsme natáčeli v Čechách, protože studio Petra Jandy je skutečně na evropské úrovni. A křest v Praze... Každou řadovou desku křtíme v Praze, Bratislavě a doma v Košicích.

No Name, 30.10.2006, Retro Music Hall, Praha small a
© Vladimír Komjati / musicserver.cz
Jaký je to pocit hrát na koncertě, když víte, že vás snímají kamery a všechno se natáčí?

V: Před každým koncertem máme trému. Na to si nejde zvyknout, trému má podle mě každý umělec, ať už je to zpěvák, herec nebo baletka. Zkrátka každý, kdo jde na pódium před lidi. Tréma je o to větší, když víme, že i ta nejmenší chybička bude zaznamenaná...
I: Navíc to byla tehdy taková double tréma, protože koncert ještě živě přenášela Evropa 2. Lidé v hale, dévédéčko a live přenos do rádia. Nic horšího už být nemohlo. (smích)
V: Jo, ale po první skladbě to postupně opadává. Myslím, že žádná kapela nenatáčí DVD z prvního koncertu. My už jsme sehraní, víme co a jak běží, víme, kdy zhasnou světla a kdy se musím podívat dopředu na hmatník, kam sáhnu, protože bude tři vteřiny úplná tma a pak začínám hrát nějakou figuru...
I: Ještě takové jedno specifikum turné bylo v tom, že náš Dušan právě maturoval. Takže koncertní šňůra byla taková jeho noční můra. Jakmile skončil koncert v Plzni, sedl do auta a uháněl do Košic. Tam zase sedl do auta, jel do Prahy, odehrál koncert a zase uháněl domů. Navíc měl i nějakou žaludeční chřipku, hodně toho naspal v šatně.

Jak u maturity dopadl?

V: Dobře, odmaturoval. Pokračuje ve studiu na konzervatoři. Ukončil první čtyři roky tou maturitou a teď pokračuje v nadstandardním pátém ročníku studia, aby měl pedagogické minimum – absolutorium.

Letos jste absolvovali velké množství koncertů. Máte přehled, kolik jich bylo?

I: Letos je to nad sto čtyřicet. Jsou v tom započítány i různé charitativní akce pro dětské domovy nebo firemní akce. Samozřejmě nás to baví, máme to zaplaceno a navíc je naivní si myslet, že nás už zná každý. Hráli jsme třeba poprvé v České Lípě, Varnsdorfu. Teď nás čeká koncert v rámci Modrých dní na podporu prevence proti sociálně patologickým jevům, chystáme se do Žďáru nad Sázavou, kde jsme nehráli už asi čtyři roky. Čechy i Slovensko jsou strašně velké. A pokud člověk koncertovat chce, nic mu v tom nebrání. Jen musí být trochu odvážný, protože ne každý koncert vyjde v rámci finančního vykrytí. Nafta, tým lidí kolem, to všechno něco stojí a některé kapely se do toho bojí jít.

BNMIG06, No name, M.Skála, 29.7.2006, small
© Jiří Kosnar/musicserver.cz
Už v podstatě šest let jste na cestách...

I: V květnu 2000 se to zlomilo definitivně a od té doby najezdíme až osmdesát tisíc kilometrů ročně. Což je dost. Ale už máme šoféra! (smích)

Dřív jste se v řízení střídali?

I: Jasně, naskládali jsme se do dvou osobáků a jeli jsme. Na střeše jsme vozili klavír a jedenkrát nám tam přimrzl a nešel sundat. Jéje! To se nám normálně stávalo.
V: No, nebo jak nám v tom favoritu došel benzín, protože tam ručičky nějak špatně ukazovaly...
I: ...dvě stě kilometrů za Košicemi. Všichni jsme tehdy ještě kouřili, takže jsme ani nevěděli, kde jsme, a v autě jsme měli strašně zahuleno.
I: Zachraňoval nás náhodně kamarád, který nám půjčil pětistovku, tehdy jsme za to měli půlku nádrže. Jezdili jsme hodně po různých vesnicích a tak. Teď na jaro chystáme turné po Oravě, to znamená města jako Nižná, Oravský Podzámok nebo Dolný Kubín. V tom kraji už jsme nebyli pěkně dlouho.

Při promo akcích po rádiích na Moravě říkáte, že se na koncerty velice těšíte, protože místní lidé se na písně rychle chytají a koncert si opravdu užívají. Říkáte tohle i v Čechách?

I: Říká se, že Moravané jdou s vámi od začátku do konce. Západočeši si vás tak nejdřív prohlíží, ale pak na konci by vás nedali za nic na světě. I u nás jsou rozdíly! Jiné je publikum ve Zvolenu a jiné v Košicích. Ale nedá se to takhle kategorizovat. Že bychom přijeli na Moravu a křičeli "Wow! Jsme tu!" To ne.
V: Já bych řekl, že Moraváci jsou víc ukecaní. "Jé, kluci, vy jste tady..." A už to jede. Víno, slivovice, klobásky. (smích)

Podle čeho sestavuje playlist koncertů?

I: Podle dramaturgického oblouku. Ideální je bombou začít a bombou skončit. Dřív to bývalo těžké, protože jsme měli jenom jeden hit "Kristínka iba spí". Takže jsme hráli hodinu a od začátku jsme poslouchali: "Kristíííínka!" A my pořád počkejte, až za chvíli... Kdybychom ji střihli hned z úvodu, všichni by samozřejmě okamžitě odešli. Takže jsme ty koncertní seznamy vždycky nějak natáhli, nakonec dali "Kristínku" a bylo zase dobře, byli jsme za dobrou kapelu. (smích) Teď už máme těch hitů chválabohu víc.

No Name, Brno, 25.4.2006 small b
© Jaroslav Robert / musicserver.cz
Měli jste už před deseti lety ambice proslavit se na Slovensku i v Česku?

I: Určitě, vždycky jsme chtěli razit heslo sex, drugs, rock'n'roll. Chtěli jsme být populární. Jasně, že jsme o tom nevěděli tolik, co víme teď, a nevěřili jsme, že se hudbou budeme opravdu jednou živit, ale vyšlo nám to a pokračujeme v té své cestě. Náš otec to moc nechápal, protože on byl muzikant, který hrál převzaté věci a myslel si, že my si budeme hudbou jenom přivydělávat. Samozřejmě jsme si ale nikdy ani nepředstavovali všechny ty stříbrné Slavíky a kontakty s Palem Haberou, Elánem, to vůbec.

Právě Elán vás vzal v roce 2001 jako předkapelu na své české turné. Myslíte, že vám tím nějak pomohli?

I: Určitě. Říká se, že Eláni nám otevřeli dveře do Čech a my je vyrazili. (smích) Lidem se zalíbily "Žily", "Ty a tvoja sestra" a "Ďakujem že si" a pomalu jsme se začínali uchycovat. Elánům vděčíme opravdu za hodně.

A stíháte sledovat konkurenci?

I: Pozor, my nebereme ostatní muzikanty jako konkurenci. Jsou to kolegové. Protože závisí jenom na nás samotných, jestli se udržíme tam, kde jsme. Skupinu No Name nemůže zničit třeba Kryštof, skupina No Name se může zničit jenom sama. Je jen na nás, jestli se budeme pořád snažit, nebo zapadneme v zapomnění.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY