Nejdřív to hrály přes lesbickou show a vztah, potom to zkusily přes city, že je k tomu nutil jejich ruskej manažer. Byly mladý, poslouchaly. Jednadvacátý století totiž na východě vesměs pořád nic neznamená. V bookletu svojí bestofky na to jdou ale stejně rafinovaně, jako by nasáli něco z toho marketingovýho kolotoče, co se kolem nich rozeběhnul, když se draly do hitparád na západ od Moskvy, měnily moskviče za mercedes a tak podobně. Ze začátků jim zbyly propletený prstíky rukou, blízkost těl, nevinný pohledy. Pak dospěly v ženy, opustily společný lože, ale sexuální provokace v nich zůstala. Ať už jde třeba o videoklip k "All About Us" nebo bradavky Julie (ta s černými vlasy) u artworku k singlu "Friend Or Foe". I tohle je ve finále jeden z důvodů, proč o ruský dvojici Tatu nemůže nikdo jen tak z fleku říct, že dělají bezpohlavní pop.

Možná to bylo dementní, když stály na střeše kamiónu a křičely do světa, že je nikdo nedohoní, ale bodovaly. A nejenom proto, že puberťáci měli zase u něčeho možnost zahrát si pět na jednoho. Bylo to rusky, mělo to pěknej klip, zdánlivě to dokonce mohlo připomínat tvorbu Scooter chycenou za inteligentnější konec, zbavenou peroxidovaných hlav s macho efektem a megafonu. Na to u nás slyšej. Kupodivu na to ale slyšeli i venku a je ve hvězdách, jestli za to mohla kvalita produkce nebo to aroma něčeho exotickýho, což by se dalo shrnout do věty: "Hey dude, they're from USSR!" Anglický verze na sebe nenechaly dlouho čekat - "200 km/h In The Wrong Lane" a z "Nas Ne Dogoniat" se stává "Not Gonna Get Us". Až za pět let vyjde vzpomínkovej box, určitě tam bude taky album "Remixes" (už vyšlo, nenechte se napálit!) a previously unreleased tracks, co se nevešly na zatím poslední "Dangerous And Moving".

Nemusí se chodit až na kost, aby vyšlo, že Tatu mají zatím jenom dvě desky. Ideální šířka diskografie, při níž po roce 2000 vychází výběr toho nejlepšího. Rovnejch dvacet skladeb, z toho některý dvakrát, protože nejdřív anglicky a na konci ještě rusky, aby fanoušci nezapomněli, odkaď se tu holky vzaly. Nějaký remixy, z nichž má smysl jenom jeden ("Cosmos (Outer Space)" od She Wants Revenge) a samozřejmě "3 předtím nikdy neuveřejněné tracky". Klasika. Jako důkaz, že Tatu nepatřej do kategorie špatnej pop, funguje "The Best" dobře. Společně se svým týmem (na promo fotkách chybí celkem čtyři lidi) dokážou udělat rádiovej hit a podle všeho to je jejich jediná ambice. Pak jim nikdo nemůže vyčítat jistou šablonovitost, stejnou dávku perverzní naivity vokálu v každým kousku a zvyšující se otravnost při každým dalším poslechu. Jestli má "The Best" bejt finální tečkou za jejich kariérou, tak já to řeknu.

"Holky, nebylo to tak hrozný, jak se spousta lidí tvářila. Ale nebylo to ani nějak zvlášť dobrý. Pět a půl."