Na debutovou placku pražských The Airbags se čekalo hodně dlouho. Komplikace s hledáním vydavatele prodloužily okusování nehtů o půl roku. Jenže při poslechu "Broken Symphony" je jasné, že se to rozhodně vyplatilo. Pomyslná laťka českého emo-punku je zase posunuta o notný kus výš.
Na debutovou desku pražských
The Airbags se čekalo poměrně dlouho. Důkazem toho, že se v táboře jedněch z nejviditelnějších stoupenců domácího emo-punku něco děje, bylo vydání pětipísňového EP "
For All Of You Who Hold The Fire" vloni na podzim. To ostatně také pokřtili coby předskokani německých
The Donots v klubu Roxy. Hledání vydavatelské firmy a komplikace s tím spojené odložily narození debutu o více jak půl roku. A tak zatímco kamarádi z
Clou se svojí "
Postcards" sklízeli možná až přezrálé ovoce úspěchu ve vysokých rotacích na evropské MTV, Mike Škrabák a spol. si na svůj debut museli počkat až do těchto dnů.
Jenže tam, kde zmíněné "Pohlednice" končí, "
Broken Symphony" teprve začíná. Tohle totiž už nejsou jenom přímočaré popové písničky s čitelnou a předvídatelnou strukturou. Tady máme co do činění s jedenácti písněmi postavenými na hutném kytarovém zvuku, který se v průběhu skladeb stupňuje, graduje a pulsuje, aby se náhle propadnul do pomalých melodických, skoro až zamyšlených motivů vybrnkávaných na kytaru nebo hraných na klavír. Mikův vypjatý vokál pak jen vyplňuje poslední prázdné místo mozaiky. Nedá se o něm mluvit jako o výrazném, napadá mě spíš typický, snadno rozpoznatelný, nebo řekněme nezaměnitelný.
Emaři na charakterové vokály prostě kašlou.
Kámen úrazu "Broken Symphony" ovšem někdo může spatřovat v tom, že to není vyloženě hitové album. Ani po několikerém poslechu si nejsem jistý skladbou, která by se dala vypíchnout, či dokonce označit za singlovku. Na druhou stranu možná právě to je důvod, proč deska působí tak celistvým a kompaktním dojmem. Žádná pecka vyloženě nevyčnívá, všechny tady mají své místo a svůj význam. Chcete-li proniknout opravdu do hloubky "Broken Symphony", potom vězte, že máte před sebou mnoho poslechů a každý z nich se vám mnohonásobně vrátí. Tohle nejsou skladby, které jenom prolétnou vzduchem a zmizí kdesi ve ztracenu. Fakt, že album vychází zrovna na podzim, může být ve finále plusem. Jeho nálada v kombinaci s Mikovými texty totiž skvěle dokresluje atmosféru právě končícího babího léta.
The Airbags mají jednu obrovskou výhodu. Působí totiž v tuzemských podmínkách, kde se o emo scéně nedá hovořit zrovna jako o té nejrozvinutější. Ačkoliv zájem o přibroušené kytary s punkovou razancí a texty o pocitech a vztazích rok od roku vzrůstá, stále tady není příliš mnoho seskupení, která by pro
The Airbags byla vážnější konkurencí. Tím ovšem nechci srážet jejich kvality. Právě naopak. I když hoši nejsou kytaroví géniové (a kdo by o takové stál?), přicházejí s neotřelým zvukem, který dalece přesahuje hranice téhle země. Otázku kam a jak daleko, nechme zatím otevřenou, v tuhle chvíli je na odpověď ještě příliš brzy.