Ať si závistivci házejí špínu, jak chtějí, Petr Bende pro mě představuje jednoznačně novou krev mezi česky zpívajícími rockery. Dokud budou mít na domácím hřišti místo Kollerové a Kodymové, budou sem patřit i Bendeové. Všichni totiž hrají podobnou hru: Skládají české rockové písničky, které můžeme slyšet v éteru. A vydělíme-li naše srovnání věkem všech jmenovaných, musíme přiznat, že ji všichni hrají víceméně se stejnými úspěchy (a neúspěchy). Bende má oproti "starým psům" však přece jen jisté výhody. Jednak oprávněnou naději, že se ještě "naučí novým kouskům", a jednak nezkaženost hudebním byznysem. Když sedíme naproti sobě u stolu, pokuřujeme a rozprávíme o české scéně, čiší z něj pokora, uznání a hlavně až klukovská radost z toho, že může v životě dělat to, co ho baví. A i když na něj viditelně padala únava z celodenního kolotoče rozhovorů a hektických dokončovacích prací na desce, vstřícně odpovídal na moje otázky. Vzhledem k tomu, že se novinku "Život ve vteřinách.cz" rozhodl vypustit již po roce, dokazuje mimo jiné i to, že si prvotinou "pb" zřejmě všechny nápady "nevystřílel". Sem také směřovala i moje první otázka.

Jak jsi vlastně přišel s nápadem natočit další desku hned po roce? Není to z hlediska zákonů trhu příliš brzo?

V březnu mě oslovil režisér Marcel Bystroň, že má natočený nový film ("Snadné je žít aneb Po hlavě do prdele" - pozn. red.), a přál si, abych k tomu složil nějaké písničky. Tak jsme pokecali v hospodě a pak jsme zašli k němu, kde mi pustil hrubý sestřih. Dělali jsme poznámky k jednotlivým obrazům a bavili se, co by se tam asi tak hodilo. No a já jsem pak přes víkend doma v takovém malém studiu, co jsem si zařídil, nahrál tři věci, které ze mě vyletěly v okamžité euforii. Dovezl jsem mu to a on z toho byl nadšený, že jsme si plácli. Použil všechny, jednu dokonce jako titulní skladbu. Během dalších dvou měsíců jsem pak poskládal ještě asi šest svých věcí. A když to už bylo v tomhle stadiu, přihodili jsme ještě čtyři starší, které hrajeme na koncertech, a rozhodli jsme se, že z toho uděláme desku.

Takže k natáčení tě vlastně "nakopla" spolupráce na té filmové hudbě...

Přesně tak. Ty tři věci, které se tam objeví, jsou i na desce. Jsou to "Vidím sebe vedle tebe", "Co dáš to dostaneš", a pak ještě jedna akustická záležitost "Samba s Karlíkem", pro kterou jsem vybral text ze sbírky Václava Hraběte "Blues pro bláznivou holku". Začíná: "Kdybych měl umřít, chci hvězdy na rakev / a trochu hnědé hlíny, hřejivé jako krev...".

Deska se jmenuje "Život ve vteřinách.cz". Má to pro tebe nějaký význam?

Tak jako u minulé desky, ani teď jsem nechtěl, aby se jmenovala prostě po nějaké písničce. Mám rád, když název dává desce nějaké hlubší propojení. Nakonec jsem vybral "Život ve vteřinách.cz", protože všechny vteřiny těch posledních dvou let pro mě byly hrozně důležité. Žádná z nich se nedá opakovat a zároveň každá vteřina v našich životech může obsahovat nějaký důležitý zlom. Zároveň jsme k příležitosti vydání desky spustili ještě takový virtuální svět - speciální stránky, kde je moje intimnější povídání ke každé písničce, plus je tam také zvláštní kolonka "Zpovědnice", kam návštěvníci mohou vpisovat své postřehy - jak negativní, tak pozitivní - k těm písničkám, ke mně, ke kapele. Deska tím dostává vlastně takový třetí obraz.

Kdybys měl popsat svými slovy, co je na druhém albu jinak než na tom prvním?

Posunuli jsme se dál hlavně co se týče zvuku, což se při nahrávání dost projevilo. Měli jsme napůjčované velké množství kytar, takže jsme mohli každou pasáž nějak zvukově odlišit. Taky jsem měl asi trochu větší nadhled než před rokem. Deska je jako celek trochu ostřejší než předešlá, což je zas dáno tím, že se mnou ve studiu nahrávala víc celá kapela a chtěli jsme tam přenést trochu živé koncertní energie. Budou se tam tedy střídat tvrdší kousky s klidnější atmosférou. Kromě toho, že mi vypomáhala kapela, jsme samozřejmě měli i hosty. Petr Dvorský se zapojil na kontrabas do té akustické samby, Robert Fischmann na flétnu v takové "irské" písničce (jde o píseň "Přicházej" - pozn. red.), Václav Veselý na harmoniku, Pepa Malina na housle... No a já jsem nahrával bicí, klávesy, basu, kytary a klasický klavír. Opět jsme natáčeli ve studiu Sono u Milana Cimfeho.

Máš nějaký tajný hudební sen, který sis ještě nesplnil?

Jsem člověk, který nerad plánuje moc dopředu. Radši si vychutnávám okamžiky, které jsou, a dávám do toho maximum. Když pak totiž přijde něco, co mě potěší, co mi udělá dobře, tak jsem zas o to víc rád. To je pro mě lepší, než abych někam vzhlížel, a pak to nedopadlo. To platí i v muzice. Že budeme hrát před Simply Red, to by mě třeba nenapadlo ani ve snu. Nechávám to spíš na okolnostech, pluji po vteřinách a radši se sesypu z nečekaného úspěchu, než abych na něj čekal tři roky a potom to se mnou ani nehnulo.

Když se podíváš zpátky, je nějaký moment, který bys považoval za svůj dosavadní "vrchol"?

Opravdu upřímně? Jsem rád, že jsme vůbec natočili desku a že ji někdo poslouchá. A že se to někomu líbilo. Pro muzikanta to je nejvíc, co vůbec může být. Když si tě někdo všimne a ocení, co děláš.

Jaké vlastně bylo tvé přijetí do muzikantské obce? Dokážu si představit reakce ostřílených "matadorů", když se najednou na scéně objeví "nějaký" Bende.

(směje se) Musím zaklepat, reakce jsou povětšinou dobré. Drsnější to bylo spíš v začátcích, kdy člověk třeba přijel na festival a všichni po mě házeli takové ty pohledy typu: "Tak se ukaž." Bylo to takové přesvědčovací období. Ale po čase vyšlo najevo, že nás i s kapelou přijali jako muzikanty, kteří dělají hudbu tak, jak nejlíp umí, a máme teď spoustu dobrých přátel. A co bylo se SuperStar, to je přece jedno. Tu možnost měl a má každý, důležité je, jak se jí potom chopí, jak ji zužitkuje. Každý má přece šanci skládat, hrát, koncertovat, je to o práci, o pilnosti.

Co tě v poslední době nejvíc chytlo z domácí produkce?

Určitě album Lenky Dusilové ("Mezi světy" - pozn. red.). Lenku mám rád, líbí se mi, jak zpívá. Muziku poslouchám hlavně v autě, protože mimo to moc času není. Už dlouho se mi proto u desky nestalo, že bych měl nutkání si ji pustit znova. Ale tuhle jsem si střihnul snad osmkrát dokola. Prostě nekonečná smyčka. Super nápady, výborný zvukařský mix, prostě skvěle udělaná deska.

A nějaká z cizích kapel?

Ze zahraničních... (váhá) ...fakt mě nic nenapadá, nemám nic v hlavě. Možná je to tím, že jsem se zaměřil především na českou scénu, která mě moc baví. Dobré jsou některé věci od kapely Kryštof a samozřejmě živák Dana Bárty, ten je naprosto vynikající.