Na Aiden mě poprvé upozornil jeden známý. Náhodou se vloni na podzim ocitnul ve smíchovském Futuru, kde měli svoji českou koncertní premiéru. Poprvé se představili domácímu publiku coby předskokani spřízněných Britů The Hurt Process. Mluvil o nich jako o něčem co se prostě musí vidět. Nebyl jediný. Internet se jenom hemží pochvalnými reakcemi na koncertní vystoupení téhle pětky ze Seattlu. Ostatně všeobecně mám rád koncerty mladých kapel. Ještě si totiž nestihly osvojit hvězdné manýry a při vystoupeních budí dojem, že to dělají v první řadě pro sebe, pro své fanoušky a až potom možná pro peníze. Což se ovšem nedá říct o některých zavedených jménech.

Nerad chodím na koncerty na poslední chvíli. Pokud to jenom trochu jde, přicházím aspoň s půlhodinovým předstihem. Rád pak vstřebávám atmosféru a sleduju, jak se klub postupně zaplňuje. Mám pak i čas prohodit pár slov se známými. Do Abatonu jsem vstupoval zhruba dvacet minut před osmou. Plnil se jenom pozvolna. Značnou část návštěvníků tvořila černými stíny zmalovaná děvčátka na hranici dospělosti, oděná většinou do černého. Mužská část publika si neopomněla načesat patky až po bradu a navléknout trika s lebkami. Okované pásky a tenisky Converse byly samozřejmostí.

Před půl devátou spustili zástupci chomutovské scény, čtyřka 5th April. Zpěvák měl vedle mikrofonu stojan s klávesy, kterými doplňoval kytarové riffy svých kolegů o téměř kosmické zvuky. Po dvou úvodních tracích bylo jasné, že se valné reakce ze zatím do poloviny zaplněného sálu nedočkají. Mnoho nepomohly ani jeho dotazy: "Je tady někdo?" V jejich produkci jsem nalezl jenom málo míst, která mě zaujala, a ještě méně těch, která by pobavila. Je dobře, že i u nás se zkouší hrát screamo, ale v případě 5th April je zřejmé, že tahle parta má před sebou ještě dalekou cestu a spoustu práce.

Německé hardcoristy Waterdown jsem do toho večera neznal. Klávesy jejich předchůdců byly nahrazeny druhou kytarou a sestava se rozrostla o druhého zpěváka. To ve mně vyvolalo úvahy nad tím, že se objevuje čím dál víc kapel se dvěma zpěváky. Těm se podařilo to, o co se chomutovští marně pokoušeli. Totiž vlít do statického publika energii a přinutit jej k pohybu. Jeden z hlavních důvodů bylo i výrazné přitvrzení stylu. Co chvíli se pokoušeli navázat kontakt s publikem, chvíli německy, chvíli anglicky. Oba zpěváci pomáhali lidem vylézt na pódium, aby se pak mohli vrhnout zpátky do kotle. Poté jeden z nich uchopil řetěz visící ze stropu a rozhoupával zavěšené reprobedny. Poněkud nepatřičná situace nastala v okamžiku, když baskytarista Christian Kruse musel usměrňovat namol opilé jedince, kteří těsně pod pódiem obtěžovali lidi kolem sebe a ve finále se jim podařilo vyvolat konflikt.

Celý večer byl ve znamení dlouhých pódiových příprav, takže samotní Aiden začali hrát skoro až v půl jedenácté. Po několika minutách jejich vystoupení mě napadlo srovnání s Marilynem Mansonem. Stejně tak jako on nejsou žádní objevitelé a už vůbec ne průkopníci. V podstatě se jim ale daří skloubit a propojit dlouhými roky osvědčené hudební postupy. Vědí, co na lidi funguje, i když to je něco, co tu bylo už nejmíň stokrát. Jejich fúze metalu a punku s důrazem na melodii a střídání nálad zkrátka zabírá. Když to pak celé zabalí do výrazné extravagantní image, která je mimochodem také plagiát, úspěch je zkrátka zaručen.

Na téhle partě bylo od prvních okamžiků patrné, jak si užívá svojí čerstvě nabytou slávu. Wil Francis se nechával částečně stahovat mezi lidi, aby pak na poslední chvíli vyskočil a vrátil se zpět na scénu. Podával lidem mikrofon, tiskl si s nimi ruce, objímal slečnu, která zrovna probíhala kolem něj. Asi v polovině přerušil produkci a nechal lidi pod sebou rozdělit na dva tábory, které se při začátku další skladby rozeběhly proti sobě. Předěly mezi jednotlivými tracky vyplňoval proslovy o krásách Prahy či jejich loňském vystoupení ve Futuru. Svoji show završili třemi přídavky, mezi nimiž samozřejmě nesměla chybět hitovka "Die Romantic". Úplný závěr pak obstarala vypalovačka "See You In Hell...", poslední to věc z aktuální placky "Nightmare Anatomy".

Ač mám obě alba řádně naposlouchaná a na tenhle večer jsem se těšil, při cestě na noční tramvaj jsem pocítil určité zklamání. Hoši odehráli po hudební stránce znamenitý koncert. Stejně tak doprovodná show stála za zhlédnutí. Tu mají dotaženou do posledního detailu. Jenže tomu chyběla jistá dávka přesvědčivosti a věrohodnosti. Prostě to, co funguje na studiových nahrávkách, nezabralo v živém provedení. Tedy aspoň co se mojí maličkosti týče.

Aiden, Waterdown, 5th April, Praha, Abaton, 30.9.2006