Z kraje září tahle parta vyrazila do Rumunska odehrát speciální koncert a o pár týdnů nato drtím v přehrávači jejich druhou placku "Lewis Neptune". Moimir Papalescu & The Nihilists je svérázná parta, která mě dokonale zaskočila, když jsem plnil bojový úkol s nimi udělat rozhovor. To však bylo před pár disco lety, kdy jsem se nechal po prvotním kontaktu naplno vtáhnout do jejich hry. Vzpomínám na Semtex na Slavii, kdy při jejich setu důkladně a vytrvale padaly dešťové kapky. "Analogue Voodoo" bylo startovacím a žhavícím kotlem, který nejvíce fungoval na koncertech. "Lewis Neptune" je následovník vycepovaný za těchto ďábelsky vysokých teplot - sloučenina drahocenných kovů má punc prověřené kvality.

Nestihl jsem ani převlíknout jeden dobový kabát a parta okolo Moimira Papalescu už na mě sype další originální mix různých stylů. Poznávací znamení zůstala - jsou stále úderní, kombinují electro šílenství s kytarovým oparem a nezkrotnou La Petite Sonjou. "Lewis Neptune" je vyštípanou variací na rock'n'roll a k tomu přifařené puntičkářství s basic elektronikou. Občas jsem měl nutkání vyštrachat ze skříňky svoje Atari nebo zapojit staré dobré IQčko schované ve sklepě. Nános prachu by asi již znemožnil rozchodit tento klenot, tedy spíše než počítač účinný to ohřívač kávy, takže ze mě nebude stejný hudební kutil, pročež si fůra našich čtenářů asi oddechne.

"Fast Car" je zběsilý začátek a rychlé uvedení do reality, které jasně hlásá, že to jsou stále oni dobří Nihilisti. Překvapí zařazení coveru "Summer Wine". Originál nazpíval v roce 1967 Lee Hazlewood se Suzi Jane Hokom, tu skoro náhle na pěveckém postu vystřídala pozdější Leeova stálice Nancy Sinatra. "Devil In My Go Go Room" je jasným rokenrolovým přízrakem, ale, děti, pozor, Čert s Mikulášem a Andělem chodí až pátého prosince, takže bát se ještě dneska nemusíte. Steve Strange (zakladatel novoromantické party Visage) je opěvován v dusačce "Eighties Bar", která dokonale paroduje, co tehdy frčelo. "Holy Night" ve mně evokuje zpomalené depešácké "Personal Jesus", takový půlnoční přízrak to je. Časté střídání motivů a nápadů v divokém sledu, to je skutečně zachycený obraz na "Lewis Neptune". "Baby", "Five Long Knives", "Honey It's Country", "Shelter" nebo "Lewis Neptune Shake", to je jen náhodný přelet nad žánrovým propletencem ukotveným v poznávacích rysech této trojky.

Někomu to může evokovat něco ponuřejšího, mně to přijde spíš více ulítlé a úchylné. Electroclash říznutý rokenrolem a disco prvky dekády mého dětství - zákeřná kombinace pro nějaký ten divoký mejdan. Skalní přívrženci si budou spokojeně chrochtat, ale já asi zůstanu u osvědčené sedmičky. Mám takové nutkání, že "Analogue Voodoo" mi bylo blíže.

P. S.: Nestává se mi často, že bych zpětně změnil svůj vyřknutý verdikt, dnes bych ale asi dal "Analogue Voodoo" o bod více. Ale jak "Lewis Neptune" obstojí v dalších deseti názorech mých kolegů z redakce, to přesně bude předmětem naší další hromadné recenze - máme je prostě rádi!