Kdo si jich nevšiml díky písni "Summer Deviation", ten si jich všiml v souvislosti s vydáním debutu "Analogue Voodoo", oceněným Andělem 2005, vychvalovaným kritiky. A kdo ani ten nezaznamenal, musel o nich alespoň slyšet. Berlínský producent a DJ Steve Morell si Moimira Papalescu & The Nihilists oblíbil a zasloužil se o to, aby deska "Analogue Voodoo" vyrazila i za tuzemské hranice. Ať už pro kvalitu debutu, úspěšnou reprezentaci domácí scény či pro svůj jasně rozpoznatelný zvuk, jímž posunuli úroveň české taneční hudby zase o kus blíž té světové, druhý počin této party byl pozorně vyhlížen. I proto jsme album "Lewis Neptune" vybrali coby další obět makrorecenze. Výsledek v číslech hovoří takto: Průměrná známka vzešlá z jednotlivých příspěvků se shoduje se sedmičkou hlavní recenze Dana Hájka. Výsledek ve slovech si přečtěte sami.

Upozornění: Pokud vás přepadne chuť ostře reagovat na příspěvky v makrorecenzi v názorech, přečtěte si nejdříve článek K čemu jsou makrorecenze aneb hledání obecné pravdy. Třeba tím předejdete reakci vyvolané nepochopením, proč makrorecenze existují.

David Věžník - 3/10

Ale třeba je to taky jenom hra. Jakože hodinu dělat na pódiu vykoksovanou trosku a pak hupky dupky za manželkou/manželem, dětmi a teplou krmí. A lidi to žerou a žerou i s navijákem a až dojde naviják, pustěj se snad i do podběráku. A přitom je deska "Lewis Neptune" možná jen další etapou téhle hry. Level dva. Mise: dělat všechno proto, aby to neznělo dobře. Povedlo se. Jediná poznámka vzešlá z poslechu: "Fast Cars" - rozladěný kytary. Tohle album je kolekce naprosto vyjetý muziky, sbírka pseudovysmaženejch tracků, který se vlastně od sebe ani moc neliší, protože jsou všechny postavený na tom, že se v nich moc nezpívá, spíš jen tak deklamuje, a když se zpívá, tak protivně falešně (pseudovysmaženě), a to na melodie typu sloka na dva tóny, refrén na jiný dva tóny. Podpořený boostery a bzučivou elektronikou, zabalený do nic moc zvuku. Tohle může člověk přijmout snad jen tehdy, pokud ho se skupinou pojí společný zážitek (nemusí to být nutně s nimi osobně, chápete). Jenže tahle hra se nepovedla. Na jeden pól ji dotáhli I AM X, na druhý třeba Peaches. Moimir Papalescu & The Nihilists jsou někde mezi. Nejsou nikde.

Tomáš Tenkrát - 6/10

Nihilists moc nemusím. Pokud nepočítám jeden zběsilý, v deliriu zakončený den na Točníku (hráli tam v rámci českých hradů.cz), kde jsem je v tu chvíli považoval za nejlepší kapelu vesmíru, tak jsem se jim většinou vyhýbal. Tahle hudba mi nic neříkala, prostě nuda, co se tváří strašně zábavně, ale pořád to je jen nuda. "Lewis Neptune" je přeci jen trochu jiná káva než live performance, nicméně při řádně ohuleném volume to zní opravdu hodně dobře. Hned první, velmi hitová, ale dodejme, že i jediná hitová skladba "Fast Car" chytne ucho snad každého. Jenže tahle deska nestaví na hitovosti, ale na urvale rozházeném soundu, rozladěné drnčivé kejtře a zběsilém polozpěvu-polohalekání tý sjetý bloncky. Je pravda, že je to docela fajn jízda, má to fakt koule, ale možná se celé album trochu utápí ve stereotypu, protože buď jsem hluchý, nebo ty nápady a skvělé elektro vychytávky z Moimirovy ruky prostě neslyším. Pokud nejste fandy toho osmdesátkového zvuku, depešácké černé a rázně tepajících úderů, tak vás to asi vás nechytne. Někdy to není ani ta jízda, vždyť minimálně pět tracků je vhodných na to schoulit se do kouta, kousat si nehty a depresivně čumět před sebe. Chápu to, co se na tom ostatním líbí, jenže mě to to nic neříká. Ale rozhodně nevylučuji, že až někdy v noci přijdu slušně vymalovaný, nezastrčím Ludvíka Neptunů do přehrávače, nezačnu magorsky blikat vypínačem a nebudu řvát "come, come baby..."

Kateřina Červenková - 7/10

Čím to, že na koncertech Sunshine, The Prostitutes a právě The Nihilists panuje vždycky diametrálně odlišná atmosféra než u ostatních kapel? Tyhle kapely jsou uhrančivé a nutí vás, abyste si o nich vytvořili názor, buďto jim tedy kleknete k nohám a budete nábožně sledovat každý jejich tón, pohyb či rozmar, nebo je jednoduše odsoudíte za pozérství a nabubřelost. Všechny zmíněné kapely působí okázale a cizokrajným dojmem, přičemž si zachovávají dost chladný odstup od svých fanoušků. Sunshine jsou spíše směšný pokus (i když přiznávám, že ne vždy tak marný) o světáckou, zlobivou kapelu a The Prostitutes postrádají duši, působí na můj vkus moc uměle. Nejlépe mi tak z tohohle tria vychází jednoznačně dekadentní elektropunk Moimir Papalescu & The Nihilists. Je pravda, že by nikdo, kdo zná můj vkus orientovaný především na klasický rock sedmdesátých let, nehádal, že propadnu zrovna téhle kapele. Nicméně subtilní zpěvačka Sonja a ta kontroverzní banda okolo ní mě už před nějakou dobou jednoduše zaujali. A mé sympatie mají i po vydání nové desky. Na úkor elektroniky, což se asi mnohým fanouškům líbit nebude, je album totiž syrovější a víc zavání rock'n'rollem, nejen protože dostala překvapivě hodně prostoru kytara. Přesto oproti živému vystoupení jejich originálnímu a výstřednímu hudebnímu řádění na desce něco schází. Nechala bych to tedy na slušné sedmičce.

Jiří Kubalík - 7/10

Je to originální? Je to průlomové? Na tyto otázky je odpověď jednoznačná. Žádný průlom nebo průtrž originality se nekoná. To ale vůbec nebrání tomu, abych tohle album označil za jedno z nejvýraznějších na české hudební scéně, a to za posledních pár měsíců. Moimir Papalescu & The Nihilists namíchali svoje album tak, aby srazilo disco na kolena a přesto se dalo na koncertě tančit. Do popředí vyvstávají povědomé věci jako jsou "depešácké" "Holy Night", "Honey It’s Country", či tvrdší "Fast Car" a "Devil In My Go Go Room". Dalo by se říct, že tyhle čtyři písničky představují osu desky. Všechny ostatní skladby se pak jen točí a oplétají okolo motivů a postupů v nich obsažených. "Lewis Neptune" je jako jízda na horské dráze po odvrácené straně osmdesátých let. Někdo nastoupí a vydrží všech čtrnáct zastávek až do konce a všechny si pořádně užije, někdo nevydrží a vystoupí už v půlce. Já jsem se projížděl znovu a znovu a mohu říct, že některé zastávky je lepší projet rychleji, ale rozhodně se vyplatí absolvovat tuhle jízdu až na konečnou.

Ondřej Michal - 7/10

"Tohle je nejlepší kapela na světě!" supěl můj na kůži propocený kamarád, jen co se vypotácel z rozskákaného kotle. Bylo to před několika lety na strahovské Sedmičce a v naprosté eufórii nemluvil po zbytek večera o ničem jiném. Jednalo se o moji první koncertní zkušenost s Moimirem a jeho Nihilisty. Od té doby ale uteklo hodně času a za tu dobu se z kapely stalo jedno z nejrespektovanějších jmen na domácí scéně. Kdo by to byl tenkrát řekl? První, co mi blesklo hlavou, když mi v uších zazněly první tóny z letošní "Lewis Neptune", bylo:"Sakra, ti ale potemněli." Už to není ta přímočará jízda, kterou předvedli na debutu. Zvuk je hutnější, víc propracovaný, někdo určitě řekne, že hůř stravitelný. Hank a jeho kytara tady dostali větší prostor. To ovšem rozhodně nepovažuju za něco, co by se mělo kapele vytknout. Kdo chtěl posun, dostal ho vrchovatou porci. Teď se teprve ukáže, kdo je pravověrný fanoušek a kdo jenom surfař na módních vlnách. Tohle album totiž není pro každého a nedivil bych se, kdyby způsobilo odliv fanoušků. The Nihilists se vykašlali na líbivost a udělali desku v první řadě pro sebe a pak možná pro nás ostatní.

Ondřej Ručka - 7/10

S touhle deskou to mám takové divné. Ve chvíli, kdy mi "Lewis Neptune" od Nihilistů poprvé zazněla do uší, mi poklesla čelist a údivem jsem nestačil valit očiska. Záškuby těla napovídaly, že tohle nebude jen tak. Rozmýšlel jsem, jaké superlativy budu konstruovat pro příspěvek do makrorecenze, jestli nepřestřelím a nedám desítku, jist devítkou jsem si ovšem celkem byl. No jo, jenže to bylo někdy tak do půlky prvního poslechu; okamžitá euforie lehce přešla, když se člověk musel proposlouchat vcelku nezvyklou délkou alba. Druhý poslech ovšem přišel vcelku záhy a ujistil mě v tom, že tohle je vynikající deska, ale nikoliv extraordinérní a hodnocení jsem snížil na osmičku. Na třetí poslech se historie opakovala, hodnocení bylo sníženo zas o jeden bodík, ovšem tentokrát už byla sedmička ustanovena pevným bodem, ze kterého nebudu ani slevovat, ani přidávat. Zvukový svět, který Nihilisti stvořili, je na české scéně naprosto ojedinělý a jeho originalita je dechberoucí, ale větší umírněnost při skládání výsledného tracklistu a určení konečné stopáže by dozajista do budoucna jen prospěla. Takhle sice člověk valí bulvy, ale když je moment překvapení a nejsilnější imprese pryč, nastupuje s poslechem už přeci jen lehké přesycení a to je škoda. Ale i tak se to stále vyplatí poslouchat.

Radek Antl - 8/10

Viděli jste epizodu "Díky za tu vzpomínku" seriálu "Červený trpaslík"? Rimmer s Listerem jsou po výživné pařbě (faktor pět) na ubikaci, Rimmer má dost, Lister skládá puzzle. A pak Lister objedná pro Rimmera holografický trojitý sendvič se smaženkou, chilli omáčkou a čatní, načež Rimmer začne filozofovat: "Smažená vejce nanic, čatní nanic, ale když je to dohromady, nějakou záhadou to funguje. Je to prostě ono! Ten sendvič, Listere, jsi celý ty. Jsi ušmudlaný, nemáš smysl pro disciplínu, jsi jediný člověk, který vyrazí svoje peníze z každého všiváka. Přesto tě maj' všichni rádi." Při poslechu "Lewise Neptuna" si na tu epizodu často vzpomenu. Protože i "Lewis" je pro mě sendvič se smaženkou, chilli a čatní. Sonjin vyschýzovaný zpěv rozmazlené nymfomanky je sám o sobě nanic. Manchiniho stylizace do bu-bu-bubáka z pekel, co vás lusknutím prstů rozpráší po okolí, taky nanic. Ten nezvrušivý beat - nanic. Pár jednoduchých riffů na okázale špinavou kytáru z garáže? Ehm... Ale když je to dohromady, "je to něco mezi jídlem a operací střev." Vrátím se z pařby faktoru pět na ubikaci, do neumytých rukou vezmu ten masivní, syrový sendvič, konzumuji nezřízeně, za hlasitého mlaskání a pak s plnými ústy spolu s Rimmerem pravím: "Je mi, jako kdybych měl rodit!" Jím rychle, než vnitřek rozežere ten chleba. Málokterá česká deska ve mně vyvolává pocity jako "Lewis Neptune". A pocit je v hudbě přede vším.

Eva Balaštíková - 8/10

Nihilisti jsou pro mě promítačkou s diáky všech kultovních scén, které kdy byly v historii šedesátkového soft porna vystřižené. Takoví hrdinové východního bloku předznamenávající povstání z mrtvých, které se náhodou podobá gagům ze seriálu "Buffy, přemožitelka upírů". Jen ta bloncka není středoškolská roztleskávačka, ale spíš vyfetovaná Bulharka. Nasaďte jí milující a naprosto nepřítomný kukuč a máte tu hezčí verzi hudebního ztělesnění obálky živlovské kompilace "Solnze Sound". Takový je můj vztah ke skupině Mirka Papeže. Mám je ráda, protože v té hudbě je všechno, co mají rádi oni. Slyšíte tam osmdesátky jak řemen, je v tom disko feeling, naléhavost i nadsázka, kolekce hitovek ze záhrobí, kterou si pustíte při noční jízdě kabrioletem, budete mít ruce ve vzduchu a budete se cítit naprosto volní a blízko smrti. Kdysi jsem se bavila s člověkem, který je označil za příliš temné a vážné, že se tak sami stylizují. Jo, černé hadry toho hodně zmůžou. Zapomenutý Elvis a jeho parta by mohli být hlavními postavami sitcomu odehrávajícím se v rumunském podzemí nebo by s klidem mohli alternovat v "Draculovi" z roku 1931, kdybychom místo žánru horor použili spojení temná soap opera. Protože "Lewis Neptune" je jednoduše Mr. Fear oblečený v kostýmu z dětské narozeninové oslavy, parodie sebe sama, texty, které řeknou všechno. Zvláštní smysl pro humor. The eighties bar of the future.

Lukáš Franz - 8/10

Moimir Papalescu & The Nihilists si za poměrně krátkou dobu existence vydobyli hodně slušnou pozici nejenom u nás, ale taky za hranicema. Především pak na západě, v Berlíně, v místě, kde se hudba jejich ražení koncentruje v množství větším než malém. Podle Steva Morella jsou Nihilisti jedním z tý poměrně malý sbírky výbornýho, co dokáže bejvalej východní blok Evropy nabídnout. "Analogue Voodoo" bylo našlápnutý od začátku do konce a bezezbytku plnilo poutače "40 let hudby na jedný nahrávce". Kdyby se to mělo předělat na účinek drog, byla debutová deska jako extáze. Roztančená, veselá, přítulná, těžko se vyndavala z přehrávače. Koncerty vypadaly dost podobně. Až se La Petite Sonja musela potýkat s nařčeníma, že si mezi trackama odbíhá pro lajnu na udržení tempa. "Lewis Neptune" se snaží klamat tělem. První "Fast Car" připomíná první desku, ale pak už je to všechno jinak. Novinka The Nihilists už nemíchá čtyřicet let, ale zastavuje se jenom u idolů. Už to není taková jízda, je to vícevrstevnatý, je to pořád zatraceně sexy. Hank Jesus Mancini & La Petite Sonja dovedli spojení svejch projevů takřka k dokonalosti, kdy jeden je nevyzpytatelnej ďábel, co bruslí někde mezi Cashem a Gahanem (což je pěkně ďábelská kombinace!), a ona... Ona je jako víla z jinýho světa. Jestli debut byl extáze, "Lewis Neptune" je nebezpečná koncentrace amfetaminů. Kytary šly dopředu, Moimir trochu dozadu. Celkově jsou Moimir Papalescu & The Nihilists jiný, než když jsem je před dvěma rokama (a něco) poznal. Rozhodně to ale není změna, která by mě donutila přestat je mít rád. Jenom ta stopáž mohla bejt trošičku kratší.

Marie Malechová - 8/10

Druhá deska Nihilistů je zatraceně temná, nic pro holčičky v saténových růžových pyžámkách, které večer se zasněným výrazem uléhají do svých postýlek s nebesy. Tohle je album pro rozervance, kteří jsou rádi, že po pořádně dekadentním večírku vůbec trefili domů a našli tam polorozpadlý rozkládací gauč. Vedle kouzelně zapáchající pohovky se válelo CDčko bez obalu, které na druhý pokus vrazili do šíleně porouchaného přehrávače, asi proto, že se jim ještě nechtělo zas tolik spát. Rozjela se zběsilá jízda, která je nutila kouřit jednu cigaretu za druhou a topit se ve vodce při "Devil In My Go-Go Room". Zdálo se jim, jako by tam po celou dobu s nima byla nějaká éterická bytost, která je znásilňovala svým uhrančivým vokálem. A pak jí najednou umlčel ten řezník. I když, byl to vůbec řezník? Jedno je jisté - krev tekla proudem. Ráno se rozostřeně zahleděli na plastový obal a všimli si, že ta podivná roštěnka byla La Petite Sonja a že o rozbité diskokouli se jim nezdálo jen tak náhodou. Podivná seance.