Po takovém úspěchu, jaký sklidilo dvojalbum "Speakerboxxx / The Love Below", jež ke kvalitní tvorbě firmy OutKast přitáhlo mraky nových fanoušků (v nemalé míře k tomu přispěl hit "Hey Ya"), jistě není jednoduché udržet laťku stejně vysoko. O to těžší je to úkol, když zákulisní hlasy chrlí "zaručené informace" o osobních problémech a v souvislosti s tím dokonce předvídají předčasný konec kariéry. Big Boi a Andre 3000, hrdinové hip hopu, v této situaci reagovali hrou ve vabank: Ohlásili soundtrack k filmu ve stylu retro "Idlewild" a svoji odvahu potvrdili záměrem pojmout nahrávku jako další dvojdisk. Zda jim tento manévr zachránil čest, má právo posoudit každý posluchač sám za sebe. Odborné recenze obecně však pochvalné ódy nepějí. Ostatně, také hodnocení Karla Veselého veskrze zní zklamáním, udělil v něm 6/10. A příznivce "Idlewild" nakonec nepotěší ani dalších deset redaktorů, kteří se vrhli na makrorecenzi.

Ondřej Ručka - 4/10

Já nevím, ale moc alb natočených dlouho po rozpadu nějaké kapely jsem doposud neslyšel. Ono je to vůbec umění - víceméně rozklížit kapelu na samostatné elementy a pak vydat ještě album. A vlastně dokonce několik alb, protože "Idlewild" je už třetím kusem, "Speakerboxx" a "The Love Bellow", jež předcházely, však byly nesrovnatelně lepšími hudebními počiny. Je úžasné, kolik kreativity a vzácně vyrovnaného umu bylo tehdy rozloženo na celých dvou CD, zatímco nyní ani na koncentrovanějším formátu jedné placky ji nelze nijak dohlédnout. Deska má sice silnější momenty, které by jiným kapelám vystačily na celé album, ale ty jsou příliš násilně utnuty, než aby se mohly rozkošatět a vyrůst do krásy. Nebo jsou případně příliš rozmělněny. Maximalistická stopáž posluchače značně unaví. Vlastně si u téhle desky nedokážu vybavit něco, co bych mohl vyloženě pochválit, zklamání a pocit nedodělanosti a uspěchanosti dalece převažuje nad všemi ostatními. Tahle nahrávka snad raději ani neměla vyjít.

Ondřej Michal - 5/10

Řekl jsem si, že nebude na škodu, po čase se zase podívat, co že se urodilo v hiphopovém mainstreamu. Rozhodně se nepovažuju za fanouška tohoto v současné době tolik populárního stylu, ale je pravdou, že několikrát do roka mívám období, kdy sáhnu po některé z výživných desek z lahůdkářství Ninja Tune. Jenže pánové z tohoto vydavatelství se pohybují ve zcela jiných sférách než duo Big Boi a Andre 3000. Ti se totiž, na rozdíl od výše zmíněných, cítí jako ryby ve vodě v nablýskaném světě MTV. Když se budeme bavit o "Idlewild", máme co dočinění s dalším chuchvalcem vycpávkové vaty odpoledního vysílání první hudební televize. Už teď se děsím vysokých rotací, v jakých bude tahle dvojka nasazena se svými klipy do jejího playlistu. Nutno podotknout, že v případě téhle desky se nedá mluvit vyloženě o hip hopu, i když o tom je "Idlewild" především. Jde o to, že hoši se tu nechali inspirovat celou řadou dalších vlivů, od jazzu přes swing až po pop. To by ovšem samo o sobě nebylo na škodu, kdyby celé album nepůsobilo tak roztříštěně, nesourodě, zkrátka nepřesvědčivě. A taky prvoplánově. Jen opravdu skalní fanoušek pozře všech pětadvacet tracků na jeden zátah. Výsledný efekt by ale mohl být takový, jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Jeden by se pak mohl bát, že ho nakonec rozbolí bříško.

David Věžník - 5/10

Už proto, že ani kolega Veselý nemůže vědět, co je mezi Big Boiem a Andrem 3000. Už proto, že na každém šprochu pravdy trochu. Už proto, že z "Idlewild" prostě je cítit, že mezi nima to tak úplně neklape. Už pro to megalomanství, kvůli kterému je to skoro neuposlouchatelné - třiadvacet stop je skoro dost i na soundtrack. Už proto, že jedna z prvních skladeb, které opravdu zaujmou a které člověk slyší rád, je devátá v pořadí ("The Train"). Už proto, že některé skladby chtějí být zábavné, ale nedaří se jim to ("Morris Brown"). Už proto, že OutKast jsou chvílemi až protivní ("Greatest Show", "N2U" nebo "A Bad Note", která musí běžet pod závěrečnými kredity, což ji ovšem nezachraňuje před nudností). Ale taky proto, že někdy je to opravdu zábava (dětský rap v "Bamboo & Cross", typická outkastovka "Life Is A Musical" připomínající "Roses" z minulé desky, swingovka "When I Look In Your Eyes", kvůli kterým se ale člověk na druhou stranu nebude k desce vracet). Ale taky proto, že přestože se to snaží být soundtrackem (typický filmový žblept "You're Beautiful", ach, ta romantika), nefunguje to moc ani jako album. Protože pánové se tam o cosi snaží, ale výsledek člověka nechává v klidu. Úplně.

Lukáš Franz - 5/10

K OutKast mám vcelku pozitivní vztah, hlavně od toho úžasně stylizovanýho videoklipu k "Hey Ya". Kdyby The Beatles byli duo a byli černoši, asi by to vypadalo přesně takhle. A nechoďte na mě s tím, že v tom videoklipu bylo těch postav víc. Minulá deska byla napěchovaná zajímavou muzikou až po okraj čtecí stopy obou disků, dokonce si toho všimli i různý americký instituce, co rozdávají ceny. Laťka nasazená proklatě vysoko. Dlouhý čekání. Čekání na soundtrack k filmu, co je zasazenej do třicátejch let, k filmu, kde jeden hraje pianistu a druhej manažera nebo něco takovýho. Love story, gangsteři & retro. Nenudí vás v poslední době to poslední slovo? Mě už docela jo. Už by toho mohli všichni nechat, protože je toho přetlak. Mele se to, zbude jenom protlak. "Idlewild" není špatná deska, ale prostě už to nějak nefunguje. Na to, abyste si u týhle desky sedli s whisky na sofa, je naše doba až moc rychlá nebo vy moc mladý. Starší generace na nějaký OutKast hazí bobek, bere kafe a sedá k seriálům. Na soundtracích jsou většinou jedny z nejlepších otevírací skladby, protože to jsou znělky, movie theme, první, co vás uhodí do uší, když si zapnete film/koupíte lístek a zaplujete do sedadel/křesla. Tady to "A Bad Note" pohřbívá hned na začátku. Za živa na vás hází přes osm minut těžký hlíny. Ale jsou tu i povedený věci - "Hollywood Divorce". "Idlewild" je taky samej featuring, ale to k tomuhle stylu prostě patří. Průměr. Lehký zklamání, ačkoliv jsem moc neočekával.

Pavel Novák - 5/10

Nikdy jsem nechápal, co na nich všichni mají. Vždycky mě neskutečně nudili, ba dokonce občas jsem jejich singly skoro nenáviděl. "Ms Jackson" začínám snášet teprve s několikaletým odstupem a "Hey Ya" je jednou z těch, kterou by mě mohl někdo, kdo mě opravdu nenávidí, mučit. Možná, že jejich předchozí desky mohly být dobré, možná mám smůlu, že jsem natrefil zrovna na "Idlewild". S menšími pozitivními výkyvy písničky proplynou a já si pomalu ani nevšimnu, že album dohrálo. Tohle je přesně jedna z těch desek, kde je několik velmi povedených songů, zatímco zbytek (většina) je typická výplň. Mezi těmi, které považuji za opravdu povedené, figuruje třeba "Chronomentrophobia" nebo "Call The Law", za což může z velké části podmanivý hlas Janelle Monáe. Ke konci všechno napraví jazzovou "When I Look In Your Eyes" a "Dyin' To Live", aby to zase podělali závěrečnou "A Bad Note". I já, kdo OutKast nikdy moc nemusel, jsem od nich čekal něco víc. Vždyť přece i ti, jejichž hudba nás nebere, nás mohou překvapit. Ale albem "Idlewild" mě OutKast rozhodně nedostanou.

Radek Antl - 6/10

Je to jako prohlídka muzea Louvre, jež si kdosi celé pronajal pro prezentaci vlastních výtvorů. Exponáty vykartáčované, naleštěné, pěkně nasvícené, avšak za velkým tlustým sklem. Krom opravdu zajímavých věcí fůra zmetků, dána na odiv snad i s výsměchem. Proč je radši autoři nenechali na půdě a tuhle okázalost neomezili jen na první sektor, říkáte si, když se přemáháte exkurzi dokončit, jelikož nechcete propásnout nic, co má sílu vyrazit dech. Proč sakra, říkáte si před vstupní branou, když únava naprosto přebíjí požitek z krásna vystaveného (jeho části). Když si uvědomíte, že jste celou dobu přemýšleli nad tím, co a kde koupit známým před odjezdem na letiště. Máte pocit, že to všechno šlo tak trochu mimo vás. Ještě se tam vrátíte, ověřit si, že jste nic nepřehlédli, že na vině nebyl fakt, že jste zrovna neměli den. Na místě se ale stejně nachytáte, jak to a tam to odbýváte takřka v běhu. Už vás tam nikdo neuvidí. Nebo že by přece jen ano? Je to přece Louvre, že...

(Verdikt pro odpůrce metafor: Dvojalbum je věc těžká. Na "Speakerboxxx / The Love Below" jej Big Boi a Andre 3000 - každý sám - zvládli na jedničku. V případě "Idlewild" - společnými silami - na lepší trojku. Nadání přitáhnout k hip hopu i ty, kdož žánrem opovrhují coby snůškou vulgarit, k nimž nikdo nebyl hotov napsat dobrou melodii, zde prokázali jen z části.)

Eva Balaštíková - 6/10

Největší zásluha tohoto hudebního opusu spočívá v jeho úspěšném znovuspojení sil Big Boie a Andreho 3000, o tom žádná. Však dejte ruku na srdce a odpovězte si popravdě, čekali jste, že si to ještě OutKast rozdají ve velkém stylu a navíc sedmdesát let zpátky? Po rozvodových manýrách na "Speakerboxxxu / The Love Below" nečekal nikdo nic, nanejvýš doufal v přiměřené sňatkové vyrovnání a oddělené štěstí obou zúčastněných. Ale pak přišel jejich dvorní videomaker Bryan Barber ("The Whole World", "Roses", "Hey Ya", "The Way You Move"... Ano, ten, co teď udělal Xtinu - "Ain't No Other Man") a natočil dvouhodinovou hudební retro show, kde naplno odhalil svou úchylku pro prohibiční feeling třicátých let a začal vyprávět příběh nesmělého barového pianisty a klubového manažera (ano, není těžké uhádnout, koho obsadil do pozic stars). Názory na kvalitu snímku jsou různorodé, podle toho, kolik jste ochotni tolerovat. Titul nejvýstižnějšího komentáře však vyhrává věta: "It's Chicago meets Kabaret". A ten sountrack je na tom stejně. Podle toho, kolik jste ochotni chlapcům odpustit (nenajdete tu žádnou pecku jako "Hey Ya" nebo "Roses" a pokud vám je pod třicet, nepustíte to ani na žádné párty před čtvrtou ráno) a s čím k téhle desce přistupujete, se bude proměňovat váš počet hvězdiček v kolonce hodnocení. Je to mnohem víc o pozlaceném duchu minulosti Idlewildu než o právoplatných nových OutKast. Doporučuju poslouchat jako celek, příjemný podkres, kombinace hip hopu, swingu i blues, nenáročný poslech pro volný podvečer, odpočinkový program na koženém sofa s whisky v pravé ruce.

Luboš Kreč - 6/10

OutKast pro mě byli v hiphopovém ranku vždycky těmi sympatičtějšími. Žádní šílení gangsteři s těžko představitelnými životními osudy, spíše takoví předchůdci Kanye Westa - rapového vzdělance a intelektuála ve svetříku. Navíc jsem si zamiloval několik jejich kousků, jmenovitě hity "Ms. Jackson" a "Hey Ya". Doma mám "SpeakerBoxxx / The Love Below" a výběr největších hitů, "Idlewild" jsem proto očekával velmi natěšeně. Nemůžu říct, že bych jím byl vysloveně zklamán, onen romantizující retro styl má něco do sebe, ale zároveň mi - nevím přesně proč - brání se do alba ponořit. Možná mi přijde tak nějak těžko uchopitelné, možná moc dlouhé (čítá celých pětadvacet tracků, mezi nimiž je několik skitů a snad i úryvků z muzikálu), možná nesourodé. OutKast opět dokazují, že mají zaděláno na hitové melodie (např. výtečný "Morris Brown" nebo "Chronomentrophobia"), ale uposlouchat tuhle placku je pro mě skoro nadlidský úkol. Megalomanie? Snad ani ne, jen se atlantská dvojice pokusila udělat hodně svérázný projekt, který vyšel ze šedesáti, maximálně sedmdesáti procent.

Pavel Parikrupa - 6/10

Do makrorecenze na nové OutKast jsem se přihlásil řka, že by to mohlo být dobrodružné. Hip hop sice není primární sférou mého zájmu, ovšem jen hlupák by se bránil něčemu dobrému, přeci je to jen něco jiného než 50 Cent. Navíc, spjatost desky s filmem také slibovala možná příjemná překvapení. Nakonec jsou z toho smíšené dojmy. Dlouhatánské album má hodně hluchých míst (a to nepočítám zbytečné plácání pod souhrnným názvem "Interludes" a nudnou závěrečnou osmiminutovku "A Bad Note"), několik zajímavostí a pár špičkových věcí. Nakonec, čím víc se "Idlewild" vzdaluje od hip hopu, tím lépe: možná jsem stále pod vlivem výtečného alba Gnarls Barkley (ostatně i tady některé tracky "St. Elsewhere" připomenou, třeba "Hollywood Divorce"), ale nejpřitažlivější jsou klony rapu se soulem (skoro vše, kde řádí hostující Macy Gray, někdy krásně šílená), blues a swingem ("When I Look In Your Eyes", "Idlewild Blue", "Call The Law"). "Idlewild" je zkrátka velmi nevyrovnaná deska, ideální adept pro programovací tlačítka vašeho CD přehrávače. Jako celek těžko k uposlouchání, skvělé pro vyzobávání rozinek.

Radek Londin - 7/10

OutKast jsou prý v rozkladu a filmový retro-projekt "Idlewild" (něco jako Jacksonovo video "Smooth Criminal" natažené do celovečerní podoby) je možná jejich labutí písní. Jestli jsou všechny ty klepy pravdivé, velká škoda, protože nevím jak film (recenze jsou neslavné), ale album drží vysoký standard velebených mágů eklektického hip hopu. Vlastně i hudební kritiky nejsou moc pozitivní, ale myslím, že zbytečně podhodnocují. Tak už to chodí, když se pro někoho všichni nadchnou (euforie kolem "Aquemini" a „Stankonia"), o to více potom tíhnou ho zase náležitě poslat k zemi. Ano, "Idlewild" je až přehnaně ambiciózní a neudrží se celou nabobtnalou stopáž na vrcholu. Obsahuje také bohužel jenom pár skladeb, kde spojili síly Big Boi a André, proto působí trochu rozdrobeně (důvod, proč měli na předchozím počinu každý svůj disk). Výsledku moc nepomůže velké množství skitů a meziher, jenže ty bývají na většině soundtracků a mohou lépe přiblížit kontext filmu. Většina písní ale funguje, některé spíše v muzikálovém slova smyslu, kdy obracejí na další stránku příběhu, najde se i ale slušná řádka, jež boduje sama o sobě. Hrátky s tradičními americkými žánry vždycky patřily k jejich hudebnímu slovníku, nyní jsou ale naplno přiznané, například neworleanský pochodový rytmus ve výtečné "Morris Brown", doplněný Beach Boys načichlými vokálními harmoniemi, kráčející basa v prvním singlu "Mighty O" (jinak klasická outkastovština), desperátské blues "Idlewild Blue", nebo tvrdě swingující "PJ & Rooster". Atmosféru skvěle navodí i "Hollywood Divorce" s jejich typickým syntezátorovým rukopisem a hostujícím featuringovým zlatokopem Snoop Dogem (kolik ten už jich nasbíral?). Dvojka nahrála zatím svoje nejdivnější album, třeba "In Your Dreams" začíná samply jak z Hebdenova projektu Four Tet, aby se z ní vyklubala hitovka s nádechem latiny. Úchylnosti má na svědomí hlavně André a třeba v závěrečné abstraktní šílenosti "A Bad Note" to dost přehnal. Sám přiznává "aint nobody like my style", ale i on odlišuje OutKast od armády ostatních. "Idlewild" nebude na konci roku figurovat v žebříčcích nejlepších nahrávek roku, vlastně si svou odvážou vizí sami naběhli, jenže většina skladeb potvrzuje heslo: "Když máš talent, tak se neubráníš!"