Švédský revival Blondie vrací úder

23.08.2006 14:00 - Tomáš Tenkrát | foto: facebook interpreta

The Sounds znějí jako Blondie, oblíkají se jako Blondie a hlavní zpěvačka je podobná Debbie Harry. Jakkoli to zní divně, výsledek je slušný a velmi dobře poslouchatelný. The Sounds mají chytlavé refrény a věřte, že to není to jediné, kvůli čemu si je oblíbíte. Pokud se o počinu "Dying To Say This To You" chcete dozvědět více, pokračujte do recenze.
7/10

The Sounds - Dying To Say This To You

Skladby: Song With A Mission, Queen Of Apology, Tony The Beat, 24 Hours, Painted By Numbers, Night After Night, Ego, Hurt You, Much Too Long, Running Out Of Turbo, Night After Night (Bonus)
Celkový čas: 35:56
Vydavatel: Warner Music
Obrovský úspěch u mě slavila zhruba před třemi lety kapela Kings Of Leon. Dlouhé vlnité vlasy ve stylu Led Zep, zvuk sedmdesátek, kytary ze sedmdesátek, ležérní zpěv jak ze sedmdesátek a povětšinou krátké melodické písničky. Byl to od nich skvělý tah, vytáhnout na světlo tohle retro, taky za to všude po světě sklízeli (a sklízejí) úspěchy. The Sounds jsou na tom dost podobně, čerpají téměř všechnu inspiraci u legendární sebranky Blondie. Tihle blázni ze švédského Malmö se snaží přiblížit Blondie naprosto ve všem. I charismatická a hezká blonďatá zpěvačka Maja Ivarsson si image háže dost do stylu Debbie Harry. Tuhle stránku mají promakanou skvěle, o tom žádná. Že přišli v pravý čas, kdy je vlna nejrůznějších reter (mno jo no, čeština) v kurzu, o tom také netřeba pochybovat. A co samotná hudba, není to jen tupý plagiát? Ač se zdá, že ano, není tomu tak, novinkové album "Dying To Say This To You" se poslouchá velmi dobře.

Důvodů může být mnoho. Hlavním bude bezesporu hitový potenciál téměř celého alba. Písničky jsou melodické, správně zabarvené do matně rozmazaného zvuku, přičemž prim hrají klávesy a kytary (jak překvapivé, že?). Maja Ivarsson sice není žádná zpěvačka extra AAA třídy, ale to vůbec nevadí, v těch pravých momentech totiž dokáže potřebně zachraptit, stejně jako něžně pohladit tklivým, jemně se chvějícím hláskem. Zpívá dost procítěně. Což asi nejlépe poznáte z jediné balady "Night After Night", která je sice obklopena rozjařenými skákačkami, ale o to je cennější. Možná je vůbec nejlepší z celého alba, a aby se neřeklo, že jsou The Sounds nějací cukroušci, naleznete ji na konci znovu, v bonusové podobě, se značně zrychleným rock'n'rollovým feelingem.

V globálu je "Dying To Say This To You" roztančený kotouček, který se nestydí za kýčovité a vytažené klávesy, to je však jedině dobře. Jakkoliv to všechno může znít banálně, výsledek nezní hloupě. Vždyť na celém albu není slabá skladba, deska drží pohromadě jako celek, přičemž v každém kousku jsem si našel alespoň jednu věc, kvůli které si ho poslechnu znova. Jsou to někdy geniální, byť jednoduché klávesové party, stejně jako správně ulítlý text, někdy je to moc hezky zabarvený hlas slečny u mikrofonu, ale v drtivé většině jsou to náramně zpěvné a vlezlé, přitom však téměř neohratelné refrény. Jeden příklad za všechny, u "Much Too Long" je melodie vycinkávána klávesami a uchu to bezpochyby chutná, skladba postupně graduje, přičemž refrén postupem času nabírá na líbivosti a délce, kytara brousí ohraný part, ale nikomu to neva, vždyť to k tomu patří. Letně voňavá písnička rozhodně není jediná silná, jak říkám, celé album se dá, nic pro depkaře. Je to bezstarostná zábava, která však svou jednoduchostí a líbivostí místy sráží do kolen.

Album má však ubohých pětatřicet minut, což za pětikilo není zrovna kvantum muziky. Avšak pro fandy Blondie je to nutnost. Pro ostatní také nemůžu jinak než doporučit, alespoň já jsem se místy krásně bavil a poslech jsem si užíval. Uznávám, že retra už bylo dost, také už mi to leze krkem, ale udělejte ještě jednu výjimku a nechte do vašeho přehrávače vstoupit The Zvuky, odlehčíte si od starostí, někdy se lehce pousmějete, po dvou posleších si však budete notovat s Majou. Že by noví Darkness? Snad ne, The Sounds jsou profesionálnější a natočili minimálně dobré album.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY