Už dvanáct let se na konci července koná festival v Benicassim, pro který se běžně používá zkratka FIB, s přídomkem podle holandského pivního giganta, hlavního sponzora festivalu. I když: nač sponzor, když loni podle oficiálních údajů lidi na festivalu utratili devět milionů euro? No, image není na nic, jak se nám snaží namluvit typicky image reklama na jiný nápoj. Pro geografy - Benicassim je malé španělské městečko na pobřeží Středozemního moře, blízko Castellonu ve valencijském regionu. FIB není jen hudební festival, jeho součástí jsou i divadelní performance, soutěž krátkých filmů, výstavy nebo kurzy umění. Od svých začátků se festival pěkně rozrostl, letos ho navštívilo dohromady 130 tisíc lidí, je jasné, že především kvůli hudbě. Festivalu se daří ukázat leckteré kapely nebo projekty, které se stanou hvězdami za rok za dva, a zároveň pozvat velká jména, která přitáhnou lidi.

Letos mezi ta velká jména patřili určitě Pixies, Echo & The Bunnymen, The Strokes, Morissey, Franz Ferdinand, Madness, Depeche Mode nebo Placebo, takže dost podařená sestava. Díky dovolené v termínu festivalu jsem ho část mohl konečně zakusit na vlastní kůži. Část proto, že původně byly v plánu celé tři dny, ale i kvůli tomu, že měsíc předem už nebyly k dispozici lístky na celý festival, takže jsme vzali zavděk jednodenním vstupem (za 70 euro), a to na neděli 23. července, tedy poslední den čtyřdenního festivalu. Poslední tři jména uvedená výše byla jistotou, ale byl jsem zvědav i na dosud neznámá, hlavně z tohoto pohledu mě mrzela jen jednodenní návštěva.

Vzhledem ke slunečnému počasí a pařáku jako sviň (který je pro region a období typický, takže krémy s sebou) se začíná oficiálně ve čtyři odpoledne. Na pozemku vyhrazeném jen pro festival, který je z větší části vyasfaltovaný (tedy zbytek roku nevyužitý, což trochu nechápu), byly letos čtyři scény. I když na jedné z nich se toho moc nedělo, bylo co sledovat. Jen chvilka byla potřeba na orientaci v nákupním systému, kdy se za pití i na jídlo platí kupóny koupenými na místě, přičemž na jídlo šly koupit jen v daném stánku, na pití byly separátní, zato různě po areálu. Výběr jídel byl slušný, nedílnou součástí areálu je zóna s obchůdky - jak s tričky, tak cedéčky.

Po zorientování hurá za hudební potravou na dvou scénách - jako první jsou na řadě britští She Wants Revenge, kteří znějí trochu jako modernější Sisters Of Mercy - temní, elektronicko-kytaroví, v programu si pak přečtu o míchání Joy Division, Depeche Mode nebo Interpol. Mohl bych víc, ale můj doprovod chce vidět další pódium. Humbert Humbert na, dva umělci z Madridu, pro které je hudba jen jedním ze způsobu vyjádření, hrají dle programu elektronický punk, já bych řekl, že je to každopádně hodně elektro. Výrazný jednoduchý rytmus z počítače, kytarové riffy a vysoko posazený vokál ze začátku hodně zaujmou, po více skladbách si rozum uvědomí až příliš podobnou strukturu skladeb, ale pořád má jejich vystoupení něco do sebe.

A zase změna scény - ale na britskou temnou postpunkkytarovku The Editors byl už (velký) stan přeplněný, takže po dvou skladbách, ze kterých si beru, že je mohu, zpátky na domácí půdu. The Secret Society dokazují, že ačkoliv pro Španěly je rock skoro vše, kde zazní elektrická kytara, existují i opravdu rockové kapely. Místní tomu říkají indierock, což v tomto případě znamená atmosférický, naléhavý, špinavější rock, místy i dost noise, místy progrese, hodně zhruba by šlo říci španělští The Mars Volta. Francouz Yann Tiersen, který je znám díky hudbě pro Amélii, předvedl rockový set, ale škatulka rock je mu hodně malá, byly znát mnohé další vlivy. Uprostřed jeho setu jsme ještě na chvíli zkusili pestře rockovou trojku Puggy, ke konci jejich setu jsme se však spolu s většinou "fibers" sunuli k hlavnímu pódiu, od kterého se těžko kvůli davům lidí odchází, takže o vystoupení kapel/projektů zZz, Coldcut, Herbert, Grupo Salvaje, We Are Scientists, Art Brut, Jennifer Cardini, Rework, Codec & Flexor atd. si nepřečtete.

Pokud jde o hvězdy na hlavní scéně, splnily svou roli, mé očekávání ale tak napůl. Hlavně u Madness to vypadalo, že se festival koná v Anglii, velká kohorta krajanů v publiku znala texty nazpaměť a nejen svou ikonu si užívala. Pro nefanoušky ska & spol. byla ta hodina stejného rytmu tak akorát. U Depeche Mode jsem si potvrdil, že ačkoliv je z desek mám dost rád, nemusel jsem litovat nepřítomnosti na pražském koncertě. Naživo jsou trochu nuda (projekce dost o ničem), Gahanovi to docela často ujíždělo, i když se viditelně snažil ze sebe dostat maximum. Ale pořád mají velké pecky a bylo fajn je slyšet v asi hodinu a půl trvajícím koncertu. Placebo odehráli téměř úplně identický set jako na United Islands Of Prague, možná i proto se mi zdálo, že i když odvedli výborný výkon, podpořený přenášením dění na pódiu na velké obrazovky, pro Molka to byla trochu rutina, komunikace s publikem se omezila na krátké "gracias, muchas, gracias".

Po nich přišli belgičtí Deus, na které jsem se hodně těšil díky nové, hodně slušné desce "Pocket Revolution", kde přitvrdili a přitom si zachovali dřívější pestrost a hravost. Koncert bez velkých gest, ale s nasazením a komunikací s publikem ve větách mě dost bavil, doufám, že brzo přijedou do Prahy na samostatný. Po kompozičně složitějších věcech jako výborná tečka na závěr přišli pro mě dosud neslyšení The Rakes. Pokud si podle členu a množného čísla říkáte "další the kapela a/nebo kopie Franz Ferdinand", tak jste to úplně přesně trefili. Jenže Franzové hráli den předtím a ve čtyři ráno moc kopírování neřešíte, jednoduché, ale chytlavé kytarovky si prostě užijete.

Tolik jednodenní pohlednice ze španělského FIBu, pokud si chcete udělat zajímavý výlet a poslechnout dobrou muziku, máte příští rok o čem přemýšlet.

Festival Internacional de Benicassim (FIB), Benicassim, Španělsko, 23.7.2006