No dobře, tak hned na úvod malé přiznání. Tohle album jsem si z balíčku kompaktů určených na recenzi nechal až na úplný konec. Tedy, ne že bych s The Stills měl nějaký problém, nebo se jich dokonce bál, to ani náhodou, ale hned od začátku, tedy při prvním zběžném poslechu, mi bylo jasné, že něco o nich napsat nebude tak úplně jednoduché. Už jenom samotné zařazení jejich tvorby...

Když jsem tuhle partu před časem řešil u piva s jedním kamarádem, prohlásil: "Takhle nějak by zněli Keane, kdyby přibrali kytaristu." V podstatě měl pravdu, jenže s The Stills to tak jednoduché není a ani definice "kytarovka s klavírem" k nim úplně nepasuje. Oni totiž stejně jako ke klavírnímu triu ze Sussexu mají blízko i k americkým podzemníkům Pavement. Ostatně těch přirovnání mě napadá několik dalších, ale proč je sem vlastně vypisovat? Kdybych desku hodnotil podle bookletu, klidně by to mohli být černočerní gotici, co chodí po večerech chlastat na hřbitovy, nebo zastydlé květinové děti s vlasy pod lopatky, oháknuté v batikovaných hadrech a s papírem pod jazykem. Při prohlížení jejich "lesního" webu by se zase mohlo zdát, že tady dostala možnost ke grafické realizaci liška od křivého dubu. Zkrátka oříšek přetvrdý jsou tihle The Stills.

"Without Feathers" je dvanáct písní plynoucích převážně v pozvolném tempu, které jsou vtěsnané na prostoru přijatelných necelých čtyřiačtyřiceti minut. (Když jsem si před mnoha lety nahrával cédečka na audiokazety, tahle stopáž byla přímo ideální). Album nedisponuje nějak zvlášť rozmáchlými aranžérskými hokusy pokusy. Čtveřice Kanaďanů se při natáčení držela pravidla, že míň je někdy víc. Úsporné kytarové riffy a ani úder do bicích navíc jsou toho jasným důkazem. I dechová sekce, která se několika skladbám stará o doprovod, jako by byla ohlodaná téměř až na kost. Za zpestření kolekce lze považovat šestou věc "Oh Shoplifter", která se tváří, jako by byla nahrána naživo.

Teď bych to měl nejspíš celé zhodnotit a nějak uzavřít. Takže asi takhle: v dnešní době je zcela běžné kopírování, přebírání, opisování, půjčování, a to jak hudebních nápadů, postupů, motivů, tak třeba i image. Nevadí mi, když nějaká kapela zní jako jiná. Dneska to zkrátka tak chodí. Nic se ale nemá přehánět. Když si v jedné desce vybavíte minimálně pět dalších kapel, ze kterých skupina evidentně čerpala inspiraci (kruci, proč nenapsat které vykrádala, ne?), pak to už považuju za problém a v tu chvíli ztrácí moji důvěru. Ve škole jsem taky vždycky opisoval buď od jednoho, nebo od druhého, ale nikdy od víc spolužáků najednou. A hlavně jsem se snažil, aby to nebylo moc poznat.