Na labužnické uši čekaly v Bechyni nové jazzové pamlsky. U nás tolik populární recyklaci už vyzkoušených jmen organizátoři v čele s Nicole Šťávovou příliš neuznávají. Kdo navštívil festival v nádherném zámeckém prostředí (popisovat nebudu, odkáži na úvod reportu z minulého roku) už poněkolikáté, nepropadl pocitu déjà vu. Hlavní hvězda druhého dne, Ramsey Lewis s kapelou, dorazila do Česka vůbec poprvé. Citlivě vybraný program budiž důkazem dostatečné šíře a kvality domácí jazzové scény, jejíž zástupci tvořili pevné základy stavby jménem Jazzfe 2006. Přes páteční vrtochy se umoudřilo i počasí, základní podmínka příjemně prožitého víkendu byla splněna. Předem také můžu prozradit, že na straně organizátorů se těžko hledaly známky diletantství.

Začátek páteční produkce byl letos posunut na šestou hodinu podvečerní, areál zámku ale opět nabízel různá přídavná rozptýlení. Tím hlavním byla výstava obrazů významné české výtvarnice Jaroslavy Bičovské v prostorách zámecké jízdárny. Nechyběla možnost zakoupit si trička opatřená logem festivalu. Letos přibyly také populární čepice 'castrovky'. Co se týče zázemí, nezklamal ani catering - fronty na občerstvení byly minimální, bohužel se čepovala pouze jedna značka piva, jež není každému po chuti. Boj pivovarů zkrátka sílí, možnost alternativy se vytrácí... Nevšiml jsem si však, že by kdokoli bránil divákům přinést si pití vlastní. Navíc kromě loga festivalu neútočily na smysly návštěvníků žádné bannery firem či sponzorů.

Pátek načali Tam Tam Orchestra. Jejich barevný, etnem kořeněný výraz, bavil už slušně zaplněný prostor před pódiem. Ne všem se ale chtělo do tance, přitom parta kolem perkusionisty Miloše Vacíka k tomu v hybnějších kouscích lákala, navíc mladé publikum, které bylo v převaze, už je musí z mnoha festivalů dobře znát. Na Petru Börnerovou band feat. Benkő Zsolt jsem byl docela zvědavý, slyšel jsem je poprvé. Mezinárodní uskupení se silným maďarským zastoupením naplnilo svůj set převážně coververzemi známých bluesmenů (J.H. Walker, B.B. King), došlo i na něco z vlastní tvorby. Publikum bylo vcelku vděčné, mně se ale jejich nenápaditý, občas afektovaný a při zdi se držící mix moc nedotkl. Nepatřím k příznivcům pouze ortodoxních podob blues, ale tady mi přišla forma jaksi bez krve. Kapela v čele s maďarským kytaristou přitom zkušenosti má. Možná bych měl jiný názor po půlnoci někde v klubu, tady mě prezentovaná gesta neoslovila.

Pianista, hudební skladatel a dirigent Milan Svoboda je legenda, která má už dlouhá léta zvuk i za hranicemi. Sázka na jeho kvartet ve složení Milan Krajíc (tenor, sopran sax), Filip Spálený (basa) a Ivan Audes (bicí) byla velice prozřetelná. Skvěle vybalancovaná hranice mezi promyšlenou kompozicí a improvizací vyzařovala z každé skladby. Zazněla má oblíbená "Hot Coffee", "Bluff", "Znamení Střelce", "Motolice" a v závěru dlouhé variace "Prolínání". Jednotlivá sóla na sebe plynule navazovala a v těch nejlepších momentech celá kapela utvořila jeden improvizující organizmus. Meditativnější momenty střídaly hravější a rytmičtější pasáže, každý moment měl co nabídnout, i když někde chyběl cellista Jiří Bárta (kusy z alba "Znamení Střelce"), hráči vyplnili 'chybějící prostor' s naprostou samozřejmostí. Aplaus publika odměnili ještě krátkým přídavkem, v takto časově náročném programu bohužel nemohli zůstat déle, obzvlášť když po nich byl na řadě String Quartet Billyho Cobhama.

Velká část lidí se o pauze přesunula před pódium. K vyčkávání jim zvukaři pustili starou Cobhamovu pecku "Stratus", známou dnes hlavně jako zdroj samplů pro zásadní hit Massive Attack "Safe From Harm". Přesně v určený čas nastoupil kapelník v havajské košili a jeho kvartet - Didier Lockwood (viola), Silvain Luc (kytara) a Alain Caron (basa). Samí zralí pánové, žádný model táta a synové. Možná byla vzájemná souhra i trochu dílem generačního souznění, navíc všichni slaví úspěch s vlastním materiálem. Každý dal k dispozici něco svých kompozic, dostalo se ale i na Davisovo "All Blues" nebo kus od smoothjazzových Fourplay "Blues Force". Jak už je patrné, set měl bluesový charakter i jistou romantiku. Hlavní postavou totiž nebyl ani tak kapelník (měl asi dvě větší sóla), ale spíše viola Didiera Lockwooda. Viola nepatří v jazzu mezi nejpoužívanější nástroje a slyšet ji v rukách takového virtuoza byl doslova spirituální zážitek - táhlé doprovody, zasněné melodie, erupce roztodivných zvuků, ale i rafinované swingování - těžko popisovat tak širokou paletu, tady by byl potřeba básník. Ani ostatní se nenechali zahanbit - Cobham párkrát dokázal, jak rychle umí rozkmitat paličky, Silvain Luc hlavně úžasně doprovázel, ale když došlo na sólo, vyloudil úsměv na nejedné tváři a Alain Caron jen tak mimochodem rozjel tak funky slap, že by musel smeknout i sám Larry Graham. Vrcholem pro mě byla "Panama" (Cobham), která vyrostla oproti albové verzi v největší stát světa. Magických momentů ale bylo nespočet - aby ne, když pánové hráli celé tři hodiny! Vrchol festivalu. Musím připomenout, že celá kapela po vystoupení sešla mezi lidi k baru a povídala si s kýmkoli z hostů - prostor byl i na fotky a podpisy. Stejně vřelý postoj, který ukázal minulý rok Marcus Miller.

První jazz zazněl v sobotu v ulicích města, kudy prošel průvod vedený Vinohradským kvintetem, svobodné tóny si to kroužili i nad náměstím. V půl šesté už ale zámecký park opanovaly hammondy Ondřeje Pivce doprovázené saxofonem Jakuba Doležala, kytarou Libora Šmoldase a bicími Tomáše Hobzeka. Mladý Organic Quartet jsem slyšel poprvé a snad určitě ne naposledy. Ondřej Pivec patří k nejzářivějším tuzemským mladým hráčům a není divu - mimořádně náročný nástroj mu říká pane a vlastní kousky nijak nezaostávají za převzatými. Instrumentálně jistá formace udělala čest svému jménu, prosluněný park se ještě více zazelenal. Skvělá motivace k poslechu nové desky "Don’t Get Ideas".

Čas přišel také na vystoupení moderátorky a svérázné průvodkyně festivalem Jany Koubkové, která sestavila respektu hodnou partu mladých muzikantů nazvanou Funk-latin jazzband - Petr Kroutil na saxofon a indickou flétnu, Ondřej Kabrna na piano a hammondy, Zdeněk Tichota basa a Jan Dvořák za bicími (tedy páteř tvoří hráči formace Cuban Summer). Divákům naservírovala scat, hlasové hrátky vyšší intenzity, ale nebála se zpěvu ani svérázného rapu vlastních humorných textů. Bylo to zábavné menu různých chutí - od Bobbyho McFerrina (logická volba) po Dizzyho Gilespieho. "Oh Yes!"

Na vystoupení českého Pastoriuse a baskytarového mága P.J. Ryby s Mind The Step jsem se hodně těšil a očekávání byla beze zbytku naplněna. Tohle byl moderní jazz, u něhož se neodvážím nálepkovat. Mistr nástroje střídal dvě milenky - šestistrunnou bezpražcovou a pětistrunku. Z oběmi si věděl rady - chvíli se mazlil, potom si povídal, přišly i bouřlivější momenty, každopádně jeho hra postrádala klišé či momenty bezradnosti. Petr A. Venkrbec se na altce nenechal zahanbit, i když to měl vedle čaroděje v klobouku dost těžké. Jiří Kollman byl za perkusemi skvělý - předvedl uhrančivá sóla - za bicími mi přišel trochu ztuhlý. Zazněl hlavně materiál z "Morally Topless" - "Ještě jsem to nedostala" (kde Ryba skvěle zasóloval přes svoji live-nasamplovanou linku), "Topless", "Drobná zranění", "Natvrdo", "Nemusíš se mě bát, nejsem sociální demokrat"... Na závěr si schovali jeden z nejhranějších jazzových standardů, Monkovu "Straight No Chaser" - jejich rekonstrukce patří k maximálně zdařilým.

Také sobotní noc měla mít svůj vrchol, dorazil zástupce zlaté jazzové generace Ramsey Lewis s gospelově zaměřeným programem. Jedním z jeho požadavků bylo piano prestižní značky Steinway & Sons. Takových koncertních klenotů je v Česku jen pár, navíc tady šlo o venkovní vystoupení. Nakonec musel být nástroj zapůjčen z Drážďan a společně s ním přijel i specializovaný tým, který se o něj staral. Pianista, skladatel, aranžér a producent patří skutečně k legendám. Vydal téměř osmdesát vlastních alb a sesbíral mnoho ocenění. Do jeho známého televizního pořadu Legends Of Jazz už přišli například Chick Corea, Pat Metheny, Al Jarreau, Clark Terry, Phil Woods, Lee Ritneour nebo headliner minulého ročníku Marcus Miller.

Vystoupení začal Lewis společně s prověřenou rytmickou sekcí - za kontrabasem Larry Gray (hrál např. s Clarkem Terrym, Joe Hendersonem, Bobby Hutchersonem), o bicí se staral Leon Joyce. Po krátkém instrumentálním intru dorazil také hráč na elektrické varhany William Kilgore a zpěvačka Eleanor Hampton. Vystupování ansámblu bylo velice umírněné, žádná stage show, po každé skladbě si vzal kapelník na chvíli slovo a vysvětlil krátce pozadí skladeb. Drtivou část programu tvořily tradicionály a známé gospelové kusy. Nezanedbatelnou roli hrály tichounké pasáže, které daly vyniknout Lewisovu elegantnímu stylu, kdy jeho prsty lehce tančily po klaviatuře, obzvláště ve vyšších rejstřících si doslova liboval. Musím ale kriticky zamířit do vlastních mediálních řad. Publikum nehlučelo, o zvukové zpestření klidných pasáží se postarali fotografové. Snad je to tím, že byl u nás Lewis poprvé, ale pod pódiem i na něm jich byly doslova armády a spouště jejich přístrojů vytvářely slušnou techno kulisu. Zajímavé bylo pozorovat Larryho Graye, jehož tvář dokonale odrážela emoce přenášené jeho nástrojem. Leon Joyce hrál nenápadně a účelně, ale když dostal prostor k sólu, nenechal nic náhodě - zaujalo mě především, jak důrazně profackoval činely.

Korpulentní zpěvačka Eleanor Hampton je kapitola sama pro sebe. Z jejího hrdla proudila nebeská mana, vše doplnila patřičnou gestikulací, v instrumentálních částech hecovala publikum - prototyp gospelové divy (zvláštní slovní spojení, ale budiž). Zazněl i zásadní Lewisův hit "The In Crowd", zdálo se, že se všichni náramně baví. Poslední skladbou byla klasika "Oh, Happy Day". V její polovině vyskočila na pódium Jana Koubková a se svou typickou spontánností se připojila k překvapené Eleanor za mikrofonem k duetu. Návštěva to byla nečekaná a zjevně nikdo z účinkujících netušil, že se jedná o moderátorku festivalu... A tady se projevil Lewisův profesionalismus - krátce se zašklebil a gestem naznačil: "Pryč!". Tak se vzápětí stalo. Obě ručičky stály na dvanáctce a bylo po všem. Kapela se krátce uklonila a odebrala se do útrob zámku. Až asi pětiminutové skandování vynutilo jejich návrat. Odvděčili se však pouze krátkým prodloužením "Oh Happy Day", až jsem si v závěru přišel jak v reklamě na stejnojmennou značku džusů. Bylo to chutné, málokomu však stačila hodinová dietní porce - profi přístup zvítězil.

Jazzfe v roce 2006 zestárnul. Narozdíl od minulého funky ročníku letos nabídl více poslechové hudby, přesto měli stále převahu mladí. Druhý den dorazilo více lidí, nejenom mně ale v hlavě nejvíce utkví páteční tříhodinový výlet do světa Cobhamova String Quartetu. Opět vyšlo počasí a parkem vibrovaly pozitivní emoce. I vroubky by se ale našly. V porovnání s minulým rokem chyběly po koncertním programu afterparty. Produkce dýdžejů se sice tehdy nesetkala s valným zájmem, ale dát si drink, popovídat si a v klidu na místě vstřebat zážitky, bylo rozhodně příjemnější, než ochranka upozorňující, že už tady nemáte co pohledávat. Síla hudby také nezastaví v člověku potřebu vylučování. K dispozici byly letos pouze tři toi toiky, občas se tvořily docela nepříjemné fronty a o tom, že prostát část festivalu ve frontě není nic moc zábava, už se napsalo hodně. Přitom minulý rok sloužily toalety uvnitř jízdárny. Proč tomu tentokrát bylo jinak, netuším. Co se týče hudby, nelze si stěžovat. Opět šlo vychutnávat křišťálový zvuk a dobré nasvícení. Nikde žádné zádrhely ani zpoždění, zkrátka všechno šlapalo. Bechyně zaslouženě roste na pomyslné jazzové mapě a v porovnání s ostatními tuzemskými letními festivaly už patří do první kategorie, přitom stále zůstává sympaticky komorní.

Jazzfe 2006, Bechyně, 14.7.-15.7.2006