Jméno Jarret nepatří na české hudební scéně mezi ta nejznámější. Tedy minimálně na scéně mainstreamové. A přitom nejde o žádné zelenáče, prapočátky uskupení se datují až do roku 1991. Pravda, od té doby už kapela učinila několik zásadních kroků, ale znáte to... Aktuální album "Vztahem zapni!" vyšlo u Indies Records a je nástupcem čtyři roky starého kousku "Unikat". Na musicserveru se novinka v řádné recenzi dočkala pochvalných osmi hvězdiček od Dana Hájka, hodnocení následujících deseti redaktorů už sice tak jednoznačné není, ale když nic, na podobně alternativní projekt jsme ještě na musicserveru makrorecenzi neměli.

Ondřej Ševela - 5/10

Vcelku příjemný folk-pop, už od začátku mi bylo jasné, na co se u "Vztahem Zapni" budu soustředit nejvíce. Vokály totiž obstarává převážně Hana Skřivánková a já děsně nerad, když ženský vokál zní pištivě. Tato zpěvačka ale docela obstála, má příjemný hlas a dobrý rozsah. Saturován touto skutečností jsem nádavkem dostal dobré basové linky Marka Štulíra. Takže ani basu Jarret neflákají. Co naplat, folkové kapely vždycky představují ty nejlépe instrumentálně zručné bandy. Materiál ale budu chválit dost zdrženlivě. "Emocuc" a "Bicyklus" jsou skvělé nápady, instrumentálky s dialogem na konci. "K Svátku" a "Nedivím Se" jsou přímo výborné. Ale "Hajej" už nechápu, tónina melodické linky je v prazvláštním intervalu od tóniny doprovodu, tohle je rozhodně záměr, nicméně pořád dokola jedna sekvence klavíru se zpěvem tři minuty v kuse písničku nedělá, leda odfkláknutou. "Vypočítaná" je, promiňte mi to, naprosté psycho, co se týče textu. Na levoboku vidím ženu, na pravoboku ji taky máš. / Ale myslím si, že to nepřeženu, když ti řeknu, že to asi poděláš. Já možná v songu nepochopil tu abstrakci, nicméně myslím si, že text vznikal způsobem napsat co nejvíce co nejméně logických vět na jeden papír. Když by tohle napsal Márdí z Vypsané Fixy, bral bych to jako roztomilost. Konečným verdiktem je tohle: dobře hraná muzika, slabé texty. Deska průměrného kalibru.

Ondřej Michal - 6/10

Už je to řada let, kdy jsem se intenzivně přátelil s jednou slečnou, zarytou milovnicí folku. I když jsem zhruba ve třinácti letech věku lehce přivoněl ke stylu zvanému country, lépe řečeno bluegrass, folku jsem se vyhnul mnohamílovým obloukem. Dodnes si vzpomínám na naše celovečerní diskuse o hudbě. Zatímco ona nekompromisně hájila své kamarády od táborových ohňů v maskáčích, se španělkami v rukou a cancákem na klíně, já zase trval na svých klubových kytarovkách a nedal dopustit na hochy za gramofony, zahleděnými do řad knoflíků mixážních pultů a displejů samplerů. Nevzpomínám si, že bychom se tenkrát na něčem shodli. Tedy v hudbě, samozřejmě. Když poslouchám "Vztahem zapni!", mám obavy, že bychom se neshodli ani tentokrát. Ačkoliv nemám nejmenší problém s hudbou hranou akusticky, v tomhle případě mě zaujaly hlavně ty rockovější, tedy méně folkové skladby. Osmý track "Zrána" je pro mě asi vrchol desky. Naopak úvodní věc "Vidět Everest" považuju za jedno z nejslabších míst. Velký podíl na tom má basa, která mě doslova tahá za uši. Nutno konstatovat, že „Vztahem zapni!" má až překvapivě dobrý zvuk. Nečekal bych, že téměř folkové album vydržím poslouchat od začátku do konce, jen abych se nabažil jeho čistého, propracovaného zvuku. Nicméně na skutečnosti, že Jarret jsou na samé hranici mého hudebního záběru, to příliš nemění. Obávám se, že už navěky ponesu cejch "pozor, nemá rád folk!".

Michal Koch - 6/10

Krásný obal, moc hezky řešený booklet kruhového tvaru, vtipný a napadnutý název doplněný neméně napadnutým alter egem Steskem vypni!, které se objeví po vyjmutí cédéčka z krabičky. To vše mne velmi lákalo k poslechu téhle desky. Pln očekávání jsem jí pustil jednou, podruhé, popáté. A nestalo se dohromady nic. Tedy abych nebyl špatně pochopen, jsou to hezké písničky, výborně zahrané, dobře zazpívané. Sice je občas slyšet, kým z naší folkové scény že se Jarret nechává inspirovat (tu Zuzana Navarová, onde Bratři Ebeni, támhle vzadu zas kousek Karla Plíhala), ale je to inspirace, nikoliv opisování. Nicméně chybí tomu cosi, co by ty pěkné písničky povýšilo na úroveň, kterou mají uvedení vzorové. Chybí tomu jakási jiskra nápadu, která by při poslechu těch písničkek zapálila v duši oheň a v zádech by naopak zamrazilo. Čestnou výjimkou budiž výtečný "Zvěrokruh", který přesně tu jiskru nápadu, o které mluvím, má, leč jedna ze třinácti je málo. A zbytek jsou jen pěkné písničky...

Ondřej Ručka - 6/10

Jarret. Nikdy jsem o nich neslyšel a pak dorazilo jejich jméno do redakční mailové konference, a že prý je tahle deska dobrá, a že je na makro. No, nakonec se nás poskládalo dost a tak jedna jejich placka dorazil i ke mně a já se jen divil, co že mi to přišlo. Jarret – nevím proč, pod tímhle slovem si představím jméno mladého rozcuchaného kytaristy v černém tričku a pod názvem desky "Vztahem zapni!" zas nějakou punkovou DIY nahrávku. Celkem jsem si v hlavě vsugeroval, že mě čeká sbírka řízných kytarových vypalovaček a ty, pokud jsou dobré, nakonec nikoho neurazí. A pak jsem je tedy vložil do přehrávače a stisknul tlačítko "Play". A začal valit bulvy, protože to poslední, co jsem si představoval, že se na mě z CD bude linout je folk! To je žánr, u kterého vždy jsem a najspíš i navždy budu rozpačitý a tak se tyto rozpaky nutně musí přenést i do tohoto mikro příspěvku do makro recenze. Ehm, co napsat k hudbě? Je melodická. Je zvučná. Je vymazlená, nebo spíše zahraná a složená s evidentní péčí. Je to ovšem i nadále něco, co se bude válet u mě doma na pomyslné poličce a bude na se to prášit a možná už to nikdy neokusí laser přehrávače. Ničím jiným vás nepotěším, prostě se u toho nudím a mozek mi samovolně vypíná, takže tak.

Kateřina Červenková - 6/10

Folková, převážně akustická, nepodbízivě vybrnkaná pohodička co nijak zásadně nenadchne, ale rozhodně neurazí. Jarret jsou přirození a celá deska působí příjemně nenuceně. Hezky plyne v rychlejších i pomalejších, rockovějších i naopak popovějších rytmech. Nic nevybočuje, nic nenarušuje ten poklidný tok sympaticky lidských i poetických skladeb, co nepatrně pohladí po duši. „Vztahem zapni" je ideální pro idylické letní večery i jako kulisa do auta v horkém odpoledni. Na druhou stranu si ale neumím dost dobře představit, že bych se právě k téhle desce tak často vracela. Vedle jiných, podobných působí trochu jako chudý příbuzný, bez výraznější nápaditosti. A na tom bohužel nic nezmění ani ten fakt, že všichni členové kapely podávají solidní a poctivé výkony. Pořád v nich vidím jen šikovnou, ale obyčejnou folkovou kapelu. Body plus jsou za znatelný producentský rukopis Martina Ledviny, což se ve velké míře podepsalo na celkovém zvuku i aranžmá alba.

Tonda Kocábek - 7/10

Tempo, jakým brněnští Indies v současnosti chrlí folkové a folklórní nahrávky se mi nejen jeví jako až komerčně sebevražedné, ale především jako znak důrazu na kvantitu na úkor kvality. To naštěstí není případ třetí desky libereckých Jarret. Ačkoliv totiž operují někde mezi kolíky vymezujícími teritoria folku a folkrocku, což je hudební oblast, kde se nikdo nevyhne srovnávání s těžkými kalibry typu AG Fleku, Marsyas či třeba Karla Plíhala, netrpí zatuchlostí, obejde se bez jinde často překypující naivity, a přitom si v sobě zachovává lehkost. Je slyšet, že si kapela se svou aktuální deskou opravdu vyhrála a nic neponechala náhodě. Těžko soudit, kolik z toho je producentský přínos Martina Ledviny a kolik vlastní umanutost kapely, ale rozhodně se to povedlo. Poslouchá se to dobře. Čisté hlasy a křehká atmosféra dávají zapomenout na všednodenní problémy a mají až léčivý účinek na psychiku posluchače. Jenomže v tom je pro mě zároveň asi jediný háček desky. Předložený materiál je totiž čistá lyrika, která jakoby ani nebyla z tohoto světa. Chybí mi tu surovější ironie, černý humor, alespoň trocha agresivity, prostě průnik reality. A třeba i pocit, že do toho interpreti vkládají cosi osobního. Čas od času se v textech cosi málo řeší, ale mikrokosmos Bohouše Vašáka, který je podepsán pod většinou repertoáru, je dost vzdálený tomu mému. Chci tím říci, že si té desky nesmírně vážím, ale i opakovaně se mi poslechy proměňují v kulisu, která jedním uchem přichází a druhým odchází, aniž by cokoliv zůstalo. V případě jiných nahrávek mi to přijde mnohdy lhostejné, tady mě to zvláštním způsobem mrzí. Nicméně to ale na druhou stranu nic nemění na tom, že vedle desky Panoptikum, je to asi to nejlepší, co jsem z téhle hudební oblasti v posledním období slyšel.

Jakub König - 7/10

„Hele, narazil jsem nedávno na skvělou kapelu, Jarret se jmenujou," povídá mi nedávno bubeník Davídek. „A neni to nějakej kotlík?" „Ty seš blbej, normálka maj bicí, elektrický kytary, fakt jsou výborný." Na CD jsem se tedy těšil. Už proto, že se mi hodně líbí, jakým způsobem produkuje kapely Martin Ledvina. Má vrozený cit, dokáže vyhmátnout podstatu písničky a často přijde s nějakým neotřelým způsobem, jak ji rozvést nebo rozsvítit. Zároveň klade velký důraz na kvalitu a snímání zvuků jednotlivých nástrojů a hlasu. Pro kapelu Jarretích kvalit producent ideální. Moje očekávání naplnilo Vztahem zapni přibližně ze tří čtvrtin. Zvuk je skutečně vítečný, každé písni byla věnována maximální pozornost a Jarret skutečně hrají i zpívají skvěle. Ale snad právě proto, že celek je opravdu hodně povedený, vylézají drobné nedostatky najednou jako péra z gauče. Po skvělém otvíráku Vidět Everest a nápaditém Emocucu přichází plochý Zvěrokruh, který ani nápaditá aranž nedokáže vymanit z podivné strnulosti. Jako by se lehkost předchozích dvou skladeb někam vytratila. Stejně nevyrovnané mi bohužel někdy přijdou i texty. Po, na dřeň okrájenou Hajej, ve které závěrečný řádek „Slibuju, neboj se" prozní skutečně konejšivou silou, přichází hrubá, prapodivná Vypočítaná. A pak zase za chvilku krásné Sto kroků samoty a přenádherná Spustil se. Tomuto rozporu, zvlášť když jde v těchto případech o jediného autora, opravdu nerozumím. Jsou to drobnosti a není jich moc, je to škoda. Protože, alespoň mne, opravdu ruší. I přesto je ale Vztahem zapni opravdu povedené album. K naprosté dokonalosti mu ale přeci jen něco málo chybí.

David Věžník - 7/10

Jarret může do jisté míry potkat něco, co by se dalo nazvat českým folkovým snem. Skupina tak dlouho hledá nejen svůj výraz, ale i nejvhodnějšího producenta, až se to nakonec povede. Album je prohlášeno za vydavatelskou událost a téměř násilím nastrčeno na makro. Čím víc lidí o ní píše... docela dobrý marketing. Ale v tomhle případě oprávněný. Jarret můžou deskou "Vztahem zapni" přijít o kotlíkářskou základnu, ale nutno uznat, že dost nových posluchačů by si měli také najít. Album je totiž směsí velmi příjemných písní a silných melodií ("Co se děje v seně", Vypočítaná", "Nedivím se" či "Spustiil se"), které instrumentální a hlasové výkony a zejména (na folk do velké míry) experimentální, ale přesto citlivá a vkusná produkce v mnoha případech ("Zvěrokruh", "Nedávno") povyšuje na nevšední zážitek. Dvojice hrátek "Emocuc" a "Bicyklus" navíc vnáší do desky určitý koncept - nejde jen o několik písní seřazených za sebe -, v němž zanikne i nejnudnější věc "K svátku". Tradiční rozpaky přináší hodnocení: subjektivně vzato se odvaření hodné osmičky nekonalo, i když by si ho snad zasloužilo; objektivně je "Vztahem zapni" na Česko deskou velmi povedenou a svého druhu unikátní, která rozhodně zaslouží pozornost i nefolkařů.

Tomáš Tenkrát - 7/10

Hned pro začátek - nečekal jsem nic. Nevěděl jsem, co že to ti Jarret jsou. No a teď čumím, jak z jara a jsem příjemně překvapen. Kvalitní a lehce poslouchatelný folk-rock. Album plné hebkých melodií, klasických no problem textů, hezký (sexy?) zpěv Hanky Skřivánkové a slušná porce nápadů v rukávu celé kapely. Toť v jedné větě souhrn celého alba, které si klidně poslechne můj otec i pubertální bratr. Jarret tedy asi jsou nadgenerační kapela? První polovina je rychlejší, zábavnější a vůbec taková jiskrnější, ta druhá je přesný opak; teskné balady, smutné texty a melancholie, až na půdu. I když jsou zde kousky, které přeskakuji (např. "Vypočítaná"), protože jsou promě už prostě moc nestravitelné a příliš ortodoxně folkové, ale jakmile se přidají klávesy a elektrická kytara, okamžitě se album stává líbivým a chutným (zejména večer). Mám rád ty chvíle, když CD zajíždí do přehrávače a já nic netušíc čekám na to, co to zase bude. A hle, překvapení - vždyť ono je to dobré! Přesně to se stalo. Hudební stránka je dotažená, album je, v rámci svých možností, opatřeno slušnými hitovými ambicemi. Mohu jen doporučit! Pro milovníky folku nutnost a já, jaktožto příznivec kytar, to s klidným svědomým doporučím i těm, co mají rádi kytarou hudbu a neštítí se trochy té alternativy.

Luboš Svoboda - 8/10

Těžko bych hledal jinou domácí kapelu, která by vytékala z hrdla folkpopové láhve a vtékala do hrdla mého tak hladce jak liberečtí Jarret. Mé abstinenční příznaky teď zahání jedenačtyřiceti minutami nahranými po "odchodu" hlavního autora a výrazného zpěváka Bohouše Vašáka. I když v mužských hlasech náhradu nemá, pokud se s jeho nepřítomností i v budoucnu někdo vypořádá jako Hanka Skřivánková (která ted už v podstatě kompletně převzala pěvecké břemeno) s Michalovým bratrem Martinem Kadlecem (jenž doufám začne psát víc než po jednom kousku na album, jak doposud dělá) ve skladbě "Co se děje v seně", není se čeho bát. Aby předchozí souvětí dofukováním neprasklo, musel jsem zpátky popotáhnout sliny, jež mi tečou ze sóla pro dva saxofony, skvěle začleněných instrumentálek,.... a nakonec i na přitvrzenou verzi oblíbené stařičké "Nedávno" si moje konzervativní já dokázalo zvyknout. Dynamické "Vztahem zapni!" je zvukově a stylově nejbohatší položkou v krátké diskografii kapely a skvěle pocitově i obsahově poskládanou deskou, kterou jsem ze stesku z vypnutí bez váhání ještě dvakrát hned znovu zapnul. Tomu už se vztah říkat dá, ne?