Má cenu tady velkohubě vytahovat fakta? O jistém promotérovi a moderátorovi jistého festivalu, jeho rozhovoru o Glenu Hansardovi s jistým režisérem, následné rejžově žádosti o spolupráci na filmu, zbylém času ve studiu a následném albu? Žádosti jistému spisovateli o použití názvu jeho knihy? Kamarádské radě zakladatele ambientu, že hrubá nahrávka je hotová a netřeba s ní nic dělat? Nemá. Fanynky a fanoušci zrzavého Ira, který za svou popularitu v Česku vděčí i chytré fámě o jiné slavné irské skupině, už to stejně vědí, ti ostatní nechť se zeptají jich. Důležité je to, že "The Swell Season", sólovka leadera The Frames, respektive kooperačka s Markétou Irglovou, je poslech milý.

Když, kolego Kotte, zašátráte v digipacku plném velmi dobrých fotek, vyklepnete při troše snahy i booklet s texty. S texty o lásce, naději a ztrátách, jejichž melancholii pokazí sem tam nějaká chyba, ale co už, dokonalost je nepřirozená. A o tom, kdo napsal jakou píseň, které napsali Hansard s Irglovou dohromady, a to, že Irglové titulní skladba nemá daleko ke klasické hudbě a že celé je to hodně filmové (proč asi) a občas to připomene Badalamentiho, psát netřeba. Viz první odstavec.

"The Swell Season" je poslech milý, který ocení všichni, kdo si libují ve smutných náladách. Komorně znějící kvartet kytara-piáno-cello-housle (případně viola), jasně definující aranžérské schopnosti a možnosti, je doplněný o dva hlasy, které k sobě, ať si závistivé fanynky říkají, co chtějí, zvláštním způsobem pasují. Irglová během posledních let vyrostla v sebevědomou zpěvačku s tichým, slabým a křehkým vokálem, Hansard nezapře hlas rockera schopného uřvat i boostery. Snad proto to nejlíp zní, když zpívají spolu - "Drowned Out", "The Moon", "This Low" nebo již-brzy-ještě-víc-protřelá-ale-krásná "Falling Slowly" jsou vrcholy desky. I když... vrcholy... Počkejme.

Jak bylo řečeno, "The Swell Season" je o smutných náladách. Problémem může být, že je o smutných náladách úplně celé. Je to koncentrovaný pětačtyřicetiminutový smutek. Nic do tropických veder. Může se tak stát, že člověk poslouchá, smutní si, ale jakmile deska dozní, moc melodií mu v hlavě nezbyde. Zalézají tam pomalu a splývají jedna s druhou. Možná to bude létem. Až se krajina za okny bude podobat Clearyho bookletovým fotkám, i melancholií nacucané srdce přijme tuhle Prima sezónu. Ortodoxní fanynky (nezapomínejme na fanoušky!) Glena Hansarda můžou vydrápat v monitoru na místě hodnocení dírku a nahradit ji desítkou. Střízlivě uvažující jedinci rádi přijmou fakt, že jde o křehkou, smutnou, vkusnou a milou desku, na níž nechybějí silné melodie ani šikovné instrumentální výkony.