Kde želvy dávají dobrou noc

06.07.2006 05:00 - Kateřina Červenková | foto: facebook interpreta

Mimo jiné písničkář Karel Vepřek vyrukoval se svou třetí řadovkou, kterou tentokrát pojal jako romanticky melancholickou ukolébavku. Jeho "Želví sny" vás budou nerušeně provázet spánkem, který ale nebude zrovna nejsladší. Na vaše city zaútočí Vepřekova úzkost, beznaděj i osamělost.
4/10

Karel Vepřek - Želví sny

Skladby: Ikona okna, Spí myrty, Plátna plná ran, O Adonai, Dva hlasy, Do jeskyní, Holubi, Remorkér, Podzimní motýli, Studánka, Nic neopomenout, Ukolébavka, Dovětek, Komentář
Celkový čas: 60:00
Vydavatel: Indies
Nemám nic proti písničkářům, ba naopak, vždycky si je moc ráda poslechnu. Zpívají o obyčejném životě, na nic si nehrají, jsou přirození, satiričtí, poeticky smířliví, často vtipní a jazykově vynalézaví. Ale bohužel asi ne všichni. Karel Vepřek, pražský to písničkář, textař, skladatel, kytarista a v neposlední řadě i hudební kolega Sváti Karáska, a jeho nové album "Želví sny" mi k tomu všemu totiž moc nepasují. "Želví sny" jsou až příliš křehkou ukolébavkou pro dospělé a přehnaně poetickou snůškou nesmírně oduševnělých niterných pocitů autora před usínáním. "Želví sny" jsou sentimentální, vysoce emotivní výpověď, po které opravdu těžknou víčka. Rozhodně však nečekejte kaloricky sladké sny. Stahují se mračna a kapky deště bubnují na parapet. Úzkost střídá beznaděj, smutek střídá osamělost. Truchlivý podtext desky s vámi může v rozjitřené chvilce pořádně zamávat. Nebo se jako já jen nechápavě pousmějete.

Přiznávám, že nejsem zrovna nejromantičtější duše, ale lyricky poetické výlevy rozhodně neodsuzuji. Čeho je však moc, toho je příliš. A to doslova platí o "Želvích snech". Křečovitě rozněžnělý a přecitlivělý projev, do kterého se autor snaží násilně zabalit své pěvecké nedostatky, vyumělkovaná intimní atmosféra, útok na city, plané citové pustošení a navrch pečlivě uhlazené tóny. Hladina cukru stoupá a vyrovnávají ji jen hořkokyselé texty bez originální poetiky. Hlavním smyslem alba je, že autor nemá radost ze života a nechce, aby ji měli ti ostatní. Nezdráhá se naservírovat nám svůj žal a vlny sebelítosti. Neusměje se, nezahřeje, nepohladí po duši. A ještě chce, abychom při tom usínali. Něžné melodie a procítěné texty nic nenarušuje, skladby na sebe jemně navazují, deska jen nenásilně a monotónně plyne ve svém vybrnkávaném melancholickém oparu. Nemá ani smysl rozebírat jednotlivé písně a násilně se je snažit vytrhnout z kolébavého kontextu. Hudební doprovod jen nenáročně, nevýrazně, a citlivě podbarvuje celkovou náladu. Monotónnost alba vás nakonec opravdu ukolébá. Já sama u desky dvakrát usnula, než jsem ji stihla doposlechnout v bdělém stavu.

Čtrnáct silně emotivních písní, trudomyslných balad s mrazivě vážnými texty tvoří přesně hodinový, vyrovnaný a evidentně pečlivě promyšlený celek, který je prostoupen hlubším duchovnem. Vepřek tedy nezapře své náboženské kořeny. A nezapře asi ani jistou osobitost, i když některé texty si vypůjčil i od svých oblíbených autorů Pavla Kolmačky, Jiřího Ortena, Jana Zábrany či Bohuslava Reyneka. Album se hodí nejlépe pro silné nátury se silně romantickými sklony či naopak pro slabší jedince, kteří si libují v depresích.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY