Díváte se na starou škodovku s tygrovanými potahy a porno časopisem na sedačce spolujezdce. Kdysi třpytivě azurová modř kapoty je značně zašlá a vybledlý stromeček-osvěžovač neplní svou funkci už léta. Z dopravního prostředku se stal jízlivý doplněk, charakterizuje svého majitele a získává punc špinavé nedotknutelnosti. Samír Hauser by možná raději vystupoval z luxusního mercedesu, ale Ježíšové českého předměstí se svých kořenů nezříkají.

Stát se na jeden večer dekadentní ozdobou hýřivé společnosti, být jedním z mnoha, kteří se vzhlédli v módní vlně, v módní hudbě, v módním chování, kteří chtějí vypadat výjimečně, ale díky tolika výjimečným se ztrácí v davu, užít si večírku pro zvané, jejichž pozvánkou je záliba v nekonvenčnosti. Návštěva show Bruna Ferrariho, způsob, jak o sobě dát vědět.

Protože Brunovy koncerty nejsou v žádném případě hudební událostí, možná by se daly přirovnat k společenské výzvě plesové sezóny nebo výletu do zoo – více druhů zábavy schované do jednoho úhledného balení, neurazí vás špatný zvuk, neurazí vás ani nedokonalý projev zpěváka, pokud zrovna trpí angínou, rádi mu jí prominete, jediné, co by vám mohlo zvednout mandle, by byla absence estrádních kousků, nepřítomnost Kinki a Sweet nebo nedostatečně rudá halena. Takové věci jsou neodpustitelné.

Ale tenhle večer si dali záležet, vykradli barrandovské ateliéry a naservírovali publiku drama o třech dějstvích, sestup vyjetého anděla, zmrtvýchvstání z rakve i Lucifera. Někde v pozadí vám u tohoto výjevu zůstala vzpomínka na hudební doprovod z dílny pořadatele večírku. Letmé útržky morálku narušujících textů, špinavý osmdesátkový zvuk, dětská touha vyrovnat se pravému electroclashovému králi Michalu Davidovi, přídavky, léta přetrvávající jistota. "Je to prožitek bolesti uší i očí. Ale je to příjemná bolest, spousta lidí to říká, a nejsou to masochisti." (citace S.H. z rozhovoru s Vannesou, Rock&Pop 2/1992).

Očekávat od pátečního kabaretu pravé vzrušení, stud, vlny rozkoše nebo naprosté oproštění od reality by bylo hloupé. Chtít po někom, kdo se považuje za ochránce zhýralých milenců, aby si nerozepínal košili, by bylo asi nesmyslné, ale přání, aby příští vystoupení bylo stejně zábavné jako poslední přídavky v Akropoli, by snad splnitelné být mohlo (jo a... ceny merchandise by taky mohly jít dolů, když už jsme u toho).

Bruno Ferrari, Palác Akropolis, Praha, 9.6.2006

Fotogalerie: