Ještě v pátek se nesly tóny Herbertovy muziky bratislavským Tyršovým nábřežím, kde oblažil uši návštěvníků festivalu Wilsonic, v sobotu už úřadoval v Praze. Milovníci inteligentní taneční hudby se mohli po období půstu zaradovat. Z poloviny zaplněný Lucerna Music Bar ho uvítal společně s pěticí hudebníků a dvojicí vokalistů. Jak bylo předem avizováno, chyběl charismatický hlas jeho manželky Dani Siciliano, která čeká, až jí vyjde sólovka a na turné se vydá s ní. Další změnou byl přesun koncertu z Abatonu, jehož industriální interiéry vyhovují spíše studenějším hudebním žánrům. Zdi Lucerna Music Baru jsou načichlé poctivým jazzem, k němuž Herbertův zvuk poslední dobou čím dál více inklinuje. Stačí zmínit zajímavý počin Goodbye Swingtime se zavádějícím názvem - místo Goodbye by jeho charakter vystihovalo spíš slovíčko Hello (název je však spíše politická satira). Nejenom dechová sekce, ale i výraz celého ansámblu hezky souzněl s blýskajícími se zrcátky, zdobícími bohužel toho večera prázdné balkony.

Ačkoli on sám svoji hudbu označuje za pop, obecenstvo připomínalo spíše hrstku zasvěcených - tady hudební žurnalista, tam známý promotér, onde jeden z DJů reprezentujících nás v roce 2000 na Red Bull Music Academy (kdo si vzpomene na jeho pseudonym, vyhrává Tatranku!), slyšet bylo i dost angličtiny. Obava z klasicky přelidněného prostoru a nedýchatelné atmosféry nebyla tentokrát na místě. Hosté se pohodlně rozmístili kolem pódia, každý měl dost prostoru pro rozličné taneční kreace, program ale nakonec zaměstnal spíše mozek než tělo.

Muzikanti nastoupili chvíli před devátou a doprovázeni decentním aplausem spustili první kousek jak koncertu, tak alba "Something Isn't Right". Bubeník Leo 'Bubba' Taylor s rytmickým kytaristou schovaní vzadu, napravo od nich dvoučlenná dechová sekce (trubka, saxofon), nalevo potom vokalisté, čelo patřilo protřelému jazzmanovi Phillovi Pharnelovi ze elektrickým pianem a samozřejmě také samotnému kapelníkovi - výzbrojí mu byl laptop, objemný kufr, v němž se zřejmě skrýval sampler a další pomůcky, midi klávesy a pultík plný krabiček, po nichž se celý večer míhaly jeho mrštné prsty. Nutno podotknout, že drtivá většina sobotních účinkujících figuruje pravidelně i na studiových počinech - žádní náhradníci, žádná lavička (...když máme to mistrovství světa).

Celý program stál takřka výhradně na kouscích ze "Scale", dokonce chvílemi kopíroval jeho playlist. Jako druhá tedy zazněla "The Movers And The Shakers", třetí "Harmonise". Dostalo se postupně prakticky na všechny, zaujala především nádherná "Those Feeling"... Živě zněla velká část skladeb dost podobně jako na albu, například smyčce byly samozřejmě většinou přearanžovány pro dechy. Začátky skladeb měl na starost Herbert se svou alchymií. Jako základ sloužil na místě nasamlpovaný zvuk - jednou to byl hlas, jindy lusknutí, zahrála si i jeho oblíbená plechovka. Do vzniklého loopu spustila kapela, basové a rytmické podklady produkovaly většinou mašinky, není tedy divu, že se celý ansámbl musel držet not, aby všechno zapadlo, na improvizace prakticky nedošlo - snad jen s výjimkou "Those Feeling", kterou opentlila sóla trubky s dusítkem a příčné flétny. Muzikanti neměli moc prostoru, byli spíše zručnými interprety.

Hlavní pozornost na sebe strhával Matthew za pultíkem. Většinu rejstříků tahal z připravených bank, přesto nešlo než žasnout, s jakou rychlostí a zručností vládne své továrně na zvuky. Za neustálého rytmického pohupování a s lišáckým úsměvem představoval dokonalou definici výrazu "hudební inženýr". Ne vždy se mu ale povedlo zasadit výsledek rytmicky mezi živé nástroje, navíc byl nad nimi dost vytažený - občas, když začal rytmus pulzovat a lákat k tanci, přehlušil ho přívalem zvuků, kterým vše rozbil... nebylo to často, ale někdy zkrátka platí fráze "méně je více". Některým skladbám by vůbec naživo slušela minimalističtější aranžmá. Jen v superlativech lze mluvit o obou zpěvácích - Neil Thomas i Valerie Etienne zněli naprosto andělsky, sametově a hlavně bezchybně, - ještě lépe než na nahrávkách. Když v závěru "Birds Of Feather" spojili hlasy, nešlo odolat: "I'm thinking that you you're just the one as me. I'm thinking that you're just too proud to see. I'm thinking that we need this air for breathing." Bez ironie šlo v jejich podání o zásadní poselství!

Atmosféra v průběhu show bez patetických gest a politických proslovů pomalu rostla. Mírnou převahu měla tanečnější tempa, na které se rozvlnila většina posluchačstva. Skladby dělily krátké prodlevy, aby stihl asistent nastavit Herbertův laptop. Ten se zatím staral o zabavení publika a testoval si něco ze své zvukové spíže. Asi po hodině zazněla závěrečná hymnická "Moving Train". Publikum se ale jásotem postaralo ještě o dva krátké přídavky, které daly Herbertovi šanci, aby ho zapojil do tvůrčího procesu. Poprosil, aby podrželo jednočárkované C a za chvíli už se mohli všichni poslouchat jako podkres k závěrečné skladbě (tuším, že šlo o "We're In Love").

Pozadí každé z Herbertových skladeb se dá studovat a přikládat stovkám použitých samplů různé významy a rozebírat, jak to autor asi myslel (nebo se snažil jen upoutat pozornost?). Je to ale jen paralelní vesmír k hudbě samotné. V nejlepších momentech sobotního večera dokázal, že i v koncertním podání si zachovává jeho hudba nezaměnitelné kouzlo, kdy zvuky ožívají a tančí spolu ve víru jazzu, soulu, funku a disca. Občasný závan suchého akademična sice naznačoval, jak důležitý je pro něho i proces samotný, ale vždyť přece podle vlastních slov tvoří párty se zamyšlením.

Herbert, Lucerna Music Bar, Praha, 10.6.2006