Mezi 19. a 21. červnem bude patřit pražský ostrov Žofín hudbě. A to ne hudbě ledajaké. Blue Island festival nabídne divákům to nejlepší ze současného světového jazzu a blues. V rámci festivalu United Islands Of Prague 2006 uvidíme a uslyšíme kromě hvězdného tria Medeski, Martin & Wood zástup prvotřídních hráčů na kytaru.

Lucky Peterson
Na první pohled se zdá, že multiinstrumentalista Lucky Peterson, ovládající se stejným přehledem kytaru jako klávesové nástroje, patří k bluesovým veteránům, že je na scéně odnepaměti. Svým způsobem je to pravda, má to ale háček. Byl totiž typickým příkladem "zázračného dítěte" a profesionální dráhu de facto započal už v devíti letech, kdy se začal objevovat na pódiích prestižních festivalů, v televizních pořadech a vyšel mu první singl, produkovaný stěžejní postavou chicagské scény, hitmakerem a kontrabasistou Williem Dixonem. Od osmdesátých let natáčí alba vesměs pro významná vydavatelství Alligator či Verve a patří k vítaným headlinerům nejen ryze bluesových, ale všech multižánrových festivalů. Podstatnou složkou Petersonovy hudby je kromě tradičního elektrického blues také funky, které je spodním proudem zejména jeho nahrávek z poslední doby. Jeho zatím nejvýše ceněným titulem je album "Black Midnight Sun" (2003), vzniklé v produkci vysoce renomovaného Billa Laswella, který dodal Petersonovu materiálu místy až psychedelickou příchuť a sound jeho nahrávek zmodernizoval podle potřeb současné doby, aniž by se byť jen jediným tónem podbízel jakémukoli okruhu publika.

Jean-Paul Bourelly
Je významnou osobností současné kytarové hry. Narodil se roku 1960 sice v Chicagu, ovšem haitským rodičům. Odtud také nejen francouzské jméno, ale také jeho celoživotní záliba v tajemných obřadech voodoo, jež jsou doma právě v jeho pravlasti. Bourelly začínal s klasickou hudbou, v devatenácti letech se ovšem přestěhoval do New Yorku, kde objevil tamní klubovou i pouliční hudbu - a zejména nahrávky Jimiho Hendrixe, který se stal jeho celoživotní láskou i vzorem. V osmdesátých letech se etabloval jako sideman představitelů všemožných stylů, jedním z prvních vrcholů jeho kariéry byla spolupráce s Milesem Davisem na jednom z jeho posledních alb "Amandla" (1990). Jako kytarista a producent se Bourelly stal také pravou rukou vynikající jazz-bluesové zpěvačky Cassandry Wilson, hrál s mnoha experimentujícími jazzmany (McCoy Tyner, Archie Shepp) i rockery (Vernon Reid z Living Colour). Svá vlastní sólová alba Bourelly koncipuje víceméně jako ucelené projekty s daným okruhem doprovázejících hudebníků a hostů. V jeho hudbě se stýká funkový rytmus s rockovou energií, bluesovou hloubkou, ale i vlivy africkými a haitskými. Je členem Black Rock Coalition Vernona Reida, za "svého" jej ale považují i alternativisté (hrává mj. s Elliottem Sharpem či Markem Ribotem).

Stan The Man
"Je v tom možná určitý paradox, že původem polský Skot hraje se Slovákem a Čechem blues v Praze. A docela jim to funguje, což je možná ještě divnější," řekl v jednom nedávném rozhovoru Stanislav Wolarz, známý jako Stan The Man, který už léta patří ke špičce české bluesové scény a co do pracovitosti na ní nemá široko daleko konkurenta. V Praze žije od roku 1996, od doby, kdy zjistil, že zdejším hudebníkům nechybí potřebný cit pro swing a že koncertovat v zemi, která bluesové tradice prakticky nemá, je jednodušší, než se prosadit v Anglii nebo v Americe. Na otázku po svých vzorech odpověděl: "Většina už jich umřela, zbyl snad už jen Hubert Sumlin. Těch mrtvých je docela dlouhý seznam. Ale nejsou to jen ortodoxní nebo mainstreamoví bluesmani jako Albert King, John Lee Hooker či Howlin' Wolf. Mám rád i pár lidí, kteří sice vyšli z blues, ale obecně jsou považováni spíš za šílence. Třeba úžasný slidekytarista Lowell George, zakladatel Little Feat. Nebo Captain Beefheart, to je podle mě Howlin' Wolf příštího století. A měl taky vždycky výborné slidekytaristy." Kromě vlastní tvorby je Stan The Man doslova chodící encyklopedií bluesových standardů. Jak dlouho by vydržel bez přestávky hrát, aby zazněly všechny písně, které má v repertoáru? "Kdyby se měnila sestava - sólo, duo, trio - trvalo by to tak osm hodin. Možná víc, kdybych zavzpomínal."

Daniel Salontay (Longital/Dlhé diely)
Jeden z nejvšestrannějších slovenských kytaristů: nejen množstvím hudebních stylů, kterými prošel nebo se jim stále věnuje, ale i širokým spektrem hráčských technik, které ovládá (nejrůznější typy kytar, dobro, slide, hra smyčcem, práce s efekty atd.). Salontay pochází z Trnavy, kterou pro koncentraci bluesových kapel nazývá "slovenským Texasem - a není tedy divu, že jako bluesman začínal i on. Postupně se propracoval k r'n'b a jazzu, hrál např. v kapele podobně všestranné zpěvačky Silvie Josifoské, kterou na UIOP také uvidíme, ale třeba i v alternativním projektu Michala Kaščáka Neuropa. Hru na kytaru studoval v americkém Clevelandu. Po návratu založil se svou partnerkou, baskytaristkou Šinou, duo Dlhé diely, ve kterém všechny svoje dosavadní zkušenosti zúročuje, veden ovšem - pro vynikající kytaristy netypickým - krédem "Sóla zabíjejí muziku". Velmi výrazně též jako producent a multiinstrumentalista poznamenal poslední album slovenských balad Zuzany Homolové "Tvojej duši zahynúť nedám".

Zdeněk Bína (-123 min.)
S kytarou začal v patnácti jako naprostý samouk: "Neumím noty ani akordy. Když mi někdo chce kvůli OSA zapsat písničky do akordů, má s tím hroznou práci, protože používám opravdu 'akordové hrůzy'. Naštěstí jsem vždycky měl trio, které hrálo, co mě napadlo, a noty jsem nepotřeboval, protože mi všechno pořád zní v té hlavě. Písnička, která má i hodně akordů, ze mě vypadne spontánně během minuty a půl a já už do ní nepotřebuji zasahovat. Proto mám problém, když za mnou chodí lidé a plácají mě po zádech, jak dělám hrozně dobrou hudbu. Cítím, že to není moje zásluha, výsledek mojí práce. Všechno to vzniká v takovém transu, že o tom ani nevím. A je mi hloupé za to přijímat obdiv a vděk. Nejsem fanatik, ale jsem přesvědčen, že když dal Bůh lidem hudbu, dal jim ji proto, aby jim bylo hezky. Ne kvůli něčí pýše." Výjimkou ze zmíněného zaměření na triové sestavy bylo jeho angažmá v kapele Walk Choc Ice, jejíž sound téměř ze dne na den změnil z tvrdého rocku na najazzlé funky, tedy hudbu, kterou od něj známe už řadu let právě z kapely -123 min. Velkou výhodou "Minut" je jejich nadžánrovost, nezařaditelnost - mohou hrát na rockových, jazzových či bluesových festivalech, aniž by působili nepatřičným dojmem. Kromě hraní s kapelou se Bína občas věnuje i sólovému vystupování s akustickou kytarou, jako host si zahrál na nedávno vydaném DVD Petera Lipy či na albu slavné izraelské zpěvačky Chavy Alberstein.

Josef Štěpánek (Ondřej Konrád & Gumbo)
Zdánlivě nenápadný mladý kytarista přesvědčuje o svých kvalitách od prvních taktů své hry. Stejně jako většina jeho kolegů, o kterých píšeme v tomto textu, je i Štěpánek, absolvent Konzervatoře Jaroslava Ježka, osobností žánrově nevymezenou, byť bývá obecně považován za kytaristu především jazzového. Je ale také členem současné sestavy rockových Burma Jones a Francois Pignon (k vidění na Red Islandu), členem bandu "jazzující písničkářky" Katky Šarközi, doprovází dámské trio Triny, je hudebním pedagogem. V kapele Gumbo harmonikáře a zpěváka Ondřeje Konráda je zakládajícím členem. Zdá se, že nejednoznačné stylové zařazení Gumba je právě tím, co Štěpánka muzikantsky uspokojuje - má zde možnost projevit bluesové cítění, jazzové harmonické myšlení, často i rockovou přímočarost, ale především vybraný smysl pro muzikantskou komunikaci, která je ve všech těchto žánrech naprosto nezbytná.

Ať už sólo (Bourelly), nebo s kapelou (Peterson), od všech můžeme očekávat charakteristickou a jedinečnou kytarovou hru. Lucky Peterson, Jean Poul Bourelly, Stan The Man, Daniel Salontay, Zdeněk Bína a Josef Štěpánek patří ve svých žánrech k tomu nejlepšímu, co lze slyšet.