Co to je sakra za kapelu? Češi. Mají sedm řadovek, oficiálně vydanej singl (rozumějte placku i s B Stranou), akustickou výběrovku a živák. I ta sedmá stojí za to. Řeknu to už teď - je nejlepší...

"Jó krásná minulosti, úžasná budoucnosti," zpívá Jaromír Švejdík v singlu "Střepy". Priessnitz jsou kapelou, která doposud nenatočila špatné album - pouze desky výtečné a dobré. S každou další nahrávkou kvalita roste. Alba jsou s postupem času stále propracovanější a vyzrálejší. V rámci české scény dospíváme do stádia, že s povděkem bereme i nedebilní texty. Těch, co umějí napsat skutečně dobrý text, je čím dál méně. To, že se to někomu daří i na sedmé řadovce, je obdivuhodné. Vždyť si stačí uvědomit, kam se třeba kdysi vtipný Michal Malátný dnes dostal. Jaromír Švejdík není zpěvák rockové kapely, je básník sázící do svých textů emoce, pocity, nálady. Jeho zdánlivě líný zpěv působí dojemně, naléhavě, věrohodně.

Švejdík a spol. na novince trošku přidali na drsnosti kytar. "Stereo" je jako každá deska Priessnitz hlavně o Švejdíkovi - na něm vše stojí. Kytary vytvářejí pouze vynikající a přesný doprovod pro jeho příběhy. Singl "Střepy" je slušný kompromis. Na poměry kapely je sice mírně vlezlý a podbízivý, ale stále si zachovává onu přitažlivou náladu a atmosféru, kterou jsou všechny skladby Priessnitz prostoupeny. Možná i kvůli básnickým obratům jako "Střepy v očích nevadí mi, jsou jako hvězdy." "V parku" je skvělý otvírák, o tom žádná. Píseň se skvělým textem uvozená až překvapivě ráznými kytarami. Následující "Jan" naopak ukazuje kapelu v méně rockové, ale poetičtější poloze. Celá deska pak působí naprosto vyrovnaným a přirozeným dojmem. Jednotlivé skladby jsou za sebou výborně seřazené, a vytvářejí přesně na sebe navazující celek.

Tvrdší kytarové momenty jsou střídány perfektně zaranžovanými kytarami akustickými. Kdyby deska vyšla někdy na podzim, bezpochyby by mohla fungovat jako soundtrack pro šedivé jesenické večery strávené v chladném, plísní nasátém pokoji. Něco jako čekaní na jaro. Něco jak hudební doprovod pro klasiku existencialisty J. P. Sartera "Zeď". Švejdík je stále spíše kluk - intelektuál z vesnice, žádná celebrita z velkoměsta. Jesenická údolí, lesy, jezera, místní kulturák a pocity z mezilidských vztahů a všeho okolo. Písně o stesku po domově. Písně o bezmoci milovat. "Strereo" může být všechno, jen ne deska veselých, optimistických letních hitů. Jsou to pesimistické, depresivní letní hity. Písně citlivých kluků, co zkoušejí být dospělí, a zatím jim to nejde. Pocity schované do kytar, bicích a basy. Vše skvěle usměrněné produkcí Dušana Neuwertha. Není tolik kapel, podle jejichž textu si vybavíte, jak píseň asi zní. U Priessnitz toto funguje naprosto spolehlivě a většinou se příliš nespletete.

Kapela si svou novinkou nasadila laťku hodně vysoko. Takovéto album se bude těžko překonávat. "Stereo" není deska, kterou natočíte, protože něco musíte, nebo chcete vydat. Je to deska od srdce, nikoliv ze stereotypu. Priessnitz si zachovali svůj tradiční rukopis - posunuli se ještě více dopředu, ale ne k mainstreamu, což je jedině dobře. Díky jim za to.

P. S.: Redakce již pracuje na makrorecenzi.